V jedné malé vesničce, na jejím okraji, stál neobvyklý domek. Velmi se lišil od všech ostatních staveb v této vesnici. Lidé sem přicházeli jen aby se na něj podívali.
Dům připomínal skutečný teremek z pohádky. Byl malý, okna kulatá s rámem z řezaných, jako krajka, obklady, střecha připomínala velký medový perník a stěny byly natřeny něžnou růžovou barvou.
Kolem domu bylo mnoho květin a kvetoucích stromů, byl zde dokonce rybník, ve kterém plavali dva nádherní sněhobílí labutě, všechno u tohoto domu bylo mimořádné.
A nikdo netušil, že v něm žila rodina kouzelníků. Máma, táta, babička a dívka Milana, která měla právě dnes narozeniny – oslavovala své šestnácté narozeniny.
Při této slavnostní příležitosti byl v domě uspořádán velký svátek, protože dívka již dosáhla věku, kdy mohla začít s výukou jemností kouzelnictví.
Když se svátek chýlil ke konci a hosté začali odcházet, zavolala Milanu babička:
Víš, má dívko, že nejsme jako většina lidí, máme sílu, která se nazývá kouzelnictví. A tuto sílu musíme směřovat pouze na dobré činy. Už mnoho let pomáháme lidem, když vidíme, že si bez naší pomoci neporadí.
Abys mohla začít s výukou všech jemností, dám ti tři stužky, pomocí kterých budeš moci vykonat tři dobré činy, ale pamatuj si. Pokud se pokusíš nasměrovat jejich sílu na něco špatného, stužky se změní na obyčejné větvičky a ztratí své kouzelné vlastnosti.
Pokračovala babička v příběhu.
Milana vzala od babičky kouzelné stužky, které byly modré, zelené a oranžové barvy, a šla spát.
Ráno, když se úplně rozednilo, Milana vyšla za brány domu, rozhodla se projít si vesničku. Dnes byla sobota, takže na ulicích mělo být hodně lidí.
Dívka si vůbec neuměla představit, kam by měla kouzelnou sílu stužek použít. Milana prošla jednou ulicí, pak druhou. A všude byl každý zaměstnán svými záležitostmi, na dívku nikdo neobracel pozornost.
Milana potkala starou paní, která nesla těžké tašky, a nabídla jí svou pomoc, starenka odpověděla, že jí je velmi vděčná, ale už došla k svému domu. Takže dívka procházela až do oběda, byla dokonce trochu unavená.
Milana došla ke starým ruinám, které byly dlouho opuštěné lidmi a pouze zde si hrály děti v nebezpečné hry. Opuštěné stavby se nacházely skoro uprostřed vesnice a zkalily život většiny lidí žijících na této ulici.
Právě teď se odtud ozývaly dětské hlasy, chlapci si na něco hráli.
Milana se přebrala přes stará polena a viděla jednoho z chlapců:
Proč si zde hrajete, nemáte si co jiného dělat? Tady je to nebezpečné, kdykoliv vás zde může něco přirazit!
Řekla mu Milana.
Když chlapci viděli dívku, všichni k ní přiběhli a jedním hlasem křičeli, že nemají kam jít, protože v vesnici není žádné hřiště ani park.
Pak si dívka vzpomněla na své kouzelné stužky a vymyslela, jak je použije.
Milana řekla chlapcům, aby šli domů na oběd a večer se sem vrátili. Sama hodila na zem oranžovou stužku a v jednom okamžiku všechny staré stavby zmizely a kolem se objevily pěstěné záhony a cesty s lavičkami.
Dívka hodila zelenou stužku a na místě staré jámy se objevil malý rybníček, nad kterým se rozprostírala vrba a po vodě plavaly kachny.
Nakonec zbývala poslední modrá stužka, ze které se objevilo celé hřiště, co tu všeho nebylo: houpačky, skluzavky, různé žebříky, kolotoče.
Když večer přišli chlapci, nemohli věřit svým očím, jak to zde bylo krásné, dokonce i dospělí lidé s radostí přišli podívat se na malý park, který se objevil z ničeho.
A Milana byla velmi ráda, že svými dobrými činy mohla lidem přinést tolik radosti.
