V jedné velké rodině žila Koloběžka. Jmenovala se Kulatka. Neměla přátele, žila si sama pro sebe.
Její oblíbenou činností byla procházka po pohádkovém lese, i když se tam všeho bála.
Jednoho dne, když si užívala přírodu a čerstvý vzduch, si nevšimla, jak se k ní velmi blízko přiblížila lišička, která ji chtěla sníst. Neměla komu si stěžovat, Kulatka v rodině si skoro nikdo nevšímal.
Blízko večera se Koloběžka, utíkajíc před liškou, zabředla do hustého, divokého lesa. Les už skoro spal, ticho narušovalo houkání noční sovy.
Kulatka se tak vyděsila, přitiskla se ke kmenu břízky a z únavy pevně usnula přímo v lese.
Ráno ji probudily něčí zvonivé hlasy. Třásajíc se strachem, s obtížemi otevřela oči a viděla tři páry zvědavých očí. Tři zajíci se dívali na Koloběžku.
Jak ses sem dostal?
Zeptal se nejodvážnější zajíček.
Zase jsem se ztratil.
Skoro pláčíc odpověděla Koloběžka.
Pojď se seznámit. Jak se jmenuješ?
Zeptal se jeden ze zajíčků.
Jsem Koloběžka Kulatka, a jak se vám říká?
Jsme bratři zajíci: Dobroduš, Dýmáček a Dikáš.
Skoro v sboru odpověděla trojice.
A co tady děláte?
Zajímala se Koloběžka a pozorně se podívala na každého chlupatce.
Les je náš domov, tady bydlíme!
A není vám vůbec strach?
Pokračovala překvapená Koloběžka v otázkách.
Vůbec ne, my si měníme své kožíšky, abychom se lépe mohli schovat před vlkem.
Tiše, ale jistě řekl Dýmáček.
Zveme tě k nám domů, do našeho teplého domečku. Zahřeješ se, dáme si čaj s sušenkami a bonbóny.
Navrhl Dobroduš.
Třeseš se zimou, venku vůbec není léto.
V tu chvíli se rozpoutal silný vítr, přicházela sněhová bouře.
Pojď rychle za námi.
Vykřikl jeden z bratří a běžel k jejich domovu.
Kulatka bez váhání šla za ním.
Zajíci si zapálili krb, prostřeli stůl a nalili čaj.
Seděli spolu, příjemně a uvolněně si povídali.
Koloběžka si všimla krásné, ale poměrně tajemné skříně stojící u zdi.
Dvířka skříně měla složité vyřezávané vzory. Ten, kdo tyto vzory dělal, byl opravdovým mistrem svého řemesla.
Kulatku ovládla zvědavost a zeptala se:
Co je to za skříň? Je tak krásná a neobvyklá!
Všemu přichází svůj čas, brzy se dozvíš.
Tajemně odpověděl Dikáš.
Najednou se ozvaly pronikavě zvonivé zvuky hodin.
Kulatka se znepokojeně zeptala:
Co to jsou za zvuky? Co se děje?
Pojď s námi.
S chytrou úsměvem se trojice bratří vydala ke dveřím skříně.
Kulatce nezbývalo nic jiného, než jít za nimi. Oči ji oslnilo jasné světlo.
Kulatka zůstala v šoku: před ní byl les, ale úplně jiný než ten, ze kterého přišla.
Stromy byly všechny pokryté bílým měkkým sněhem, každá jedlička blikala krásným barevným světlem. Zvířata si mírně povídala.
Když viděla své nové přátele, Koloběžka se rozhodla jít a poděkovat zajícům za pohádku, do které se ocitla.
Ale zase je ztratila z dohledu, rozpustili se v davu.
Pozorujíc kouzelný les a zvířátka, Koloběžka si všimla dědečka. Měl na sobě červený kožíšek a čepici a v ruce měl obrovský stříbrný hůl.
Špička hole zářila stejnými světly jako stromy. Poznala tohoto dědečka, byl to opravdový Dědeček Mráz.
Předtím ho nikdy neviděla, ale dobře si ho pamatovala z pohádek.
Ó, Dědečku Mraze.
Radostně a zároveň trochu vyděšeně přistoupila k němu Kulatka.
Řekni mi své přání, Koloběžko.
Jistě řekl dědeček.
Mám jen jedno přání: chci se už nikdy ničeho nebát.
Upřímně požádala Kulatka.
Jak si přeješ, od teď budeš Odvážná Koloběžka.
Řekl Dědeček Mráz a několikrát udeřil svou holí.
V tu samou chvíli se Koloběžce lepily oči, tak moc se jí chtělo spát, že usnula hned na louce.
Kulatka se probudila ve své teplé, domácí posteli.
Byla tak smutná, když si uvědomila, že jí to všechno jen snilo.
Po snídani Koloběžka vyšla ven a čekala, že ji zase budou dráždít.
Ale slova přátel ji překvapila, vůbec nečekala, že uslyší:
Podívej, jde Odvážná Koloběžka.
Tiše si povídala zvířata mezi sebou.
Kulatka přistoupila blíž a zeptala se:
Jsem to já, Odvážná?
Spíše se sama sebe zeptala Koloběžka.
Ale ano, vždyť jsi se nebála a vydala ses do temného lesa, ze kterého se ještě nikdo nevrátil!
Odvážná Koloběžka jen usmála na odpověď.
«Ale to přece není sen!» pomyslela si Kulatka a šla si hrát sněhové koule s přáteli.
Od té doby nikdo Odvážnou Koloběžku nedráždí a ona se ničeho a nikoho nebojí!
