Žil na světě koťátko Barsik. Bylo to ještě velmi malé a velmi zábavné. Od rána do večera tu a tam se mihla jeho černá chlupatá ocáska. Svým růžovým nosíčkem neustále čichalo, jako by se bál, že si něco zajímavého ujde.
Barsik obzvláště rád lezl po stromech. Vylezl na strom a koukal dolů, co se tam na zemi děje. A dělo se tam hodně zajímavého…
Někdy přiletí hejno plachých vrabců a rozptýlí se po dvoře v hledání potravy, což se velmi nelíbilo kohoutu Petrovi. Když se objevili tito nečekaní hosté, začal tak hlasitě kokrhat, že i starý kocour Václav, který si dřímal pod keřem rybízu, otevřel oči. Když viděl vrabce, okamžitě se proměnil v opravdového lovce.
Václav se začal pomalu přikrádal k ptákům, které ztratily opatrnost, a připravoval se na skok. Ale marně: když viděli kocoura, vrabci se jako chyceni vichřicí vznesli vzhůru a zmizeli z dohledu… Někdy vylezl ze své boudy pes jménem Nedotykavec a, vykřiviv záda, se protahoval, natahoval přední tlapky a široko otevíral tlamu, ze které trčely hrozivé zuby.
Barsikovi se stalo divně, i když byl v takové bezpečné vzdálenosti od hrozivého psa. Malý koťátko se vždy snažil držet se daleko od psí boudy, myslel si, že tak bude bezpečnější. Vždyť kdo ví, co by si ten zlostný pes mohl pomyslet!
A Nedotykavec se zlobil na všechno, zvlášť byl naštvaný na otravné a drzé mouchy, které ho často trápily a nedávaly mu v letních dnech vychutnat si stín… A pak s hlasitým kokrhání po dvoře proběhla slepička…
Barsik, schovaný za větev, dlouho pozoroval, co se děje dole, dokud se mu to nenudilo. Pak se jeho pohled obrátil k nebi. Po něm ženána šelmovským větrem letěly mraky. Barsik na ně neodolatelně koukal, dokud nezmizely kdesi v dálce.
Velmi si přál spřátelit se s nějakým mráčkem, třeba i s tím nejmenším. Vždyť každý ví, že síla přátelství nezávisí na tom, jestli jsi velký nebo úplně maličký!
Ale mraky si Barsika nevšímaly, a proto se malému koťátku stalo smutno a osaměle. Ani sýkora, ani krásné motýly kroužící nad květinovou záhonkou, ani upovídané straky, které si někdy na stromě sedaly odpočinout, — nikdo si Barsika nevšímal.
Opravdu nikdy nebudu mít přátele?
Smutně si povzdechl Barsik a slezl ze stromu.
Jednoho krásného rána si Barsik, jako obvykle, utekl z domu a vydal se na hledání nových dobrodružství, ačkoli jeho skromné životní zkušenosti se ze všech sil snažily udržet neposedného koťátka od nepříjemností, se kterými se Barsik již několikrát setkal na dvoře.
Procházejíc se zahradou, uslyšel zvláštní bzučení vycházející ze záhonku, kde se bohatě rozkvétaly vonné floxy. Barsik se napjal, ale zvědavost byla silnější než strach. Opatrně se přiblížil k květům a viděl spoustu včelek kroužících nad floxy.
Koťátku se zdálo, že včely si hrají na honítko, a rozhodl se bez váhání se k nim připojit. Přiblížil se k květům a natáhl svou tlapku k jedné z včel. Ale ta se rozzlobila a bolestivě ho píchnula přímo do jeho růžového nosíčku.
Chudáček, žalostně mňoukaje, se hnul do svého úkrytu: rychle se vykubernil na starou březu a schoval se do jejího hustého listí, bojíc se pronásledování. Když se uklidnil, Barsik si troufnul podívat se dolů.
A najednou si všiml nějakého šedého zvířátka, které vystrčilo hlavičku z norky a bojácně se rozhlíželo. Barsik, zapomněl na všechno na světě, se svalil ze stromu a ocitl se před neznámcem. Ten ze překvapení zůstal stát.
Kdo jsi?
Zeptal se Barsik a prohlížel si neznámce.
Jsem myšák. Mě sníš?
Vykoktal malý myšák.
Proč si to myslíš?
Moje máma mi říkala, že kočky jedí myši.
Rezignovaně si povzdechl myšák.
No ano, ale já tě vůbec nechci jíst. Pojď raději si se mnou hrát, protože se mi nudím.
Nabídl Barsik.
Pojď!
Radostně se rozhlédl myšák.
A Barsik se svým novým kamarádem začali skákat a hrát si. Ani si nevšimli, jak přišel večer. Přátelé se s lítostí rozloučili a domluvili se, že se sejdou zase příští ráno.
Barsik byl z radosti, že si konečně našel opravdového přítele, dlouho nemohl usnout a sotva čekal na rozbřesk. S prvními paprsky slunce už byl na dvoře. Brzy se objevil i myšák, ale ne sám… Přivedl své bratry. To byla legrace!
Ukazuje se, že je tak hezké žít na světě, když máš kolem sebe přátele, i když jsou tak malí.
Když Barsik vyrostl a stal se velkým a silným kocoury, stále si hrál s myškami a nikomu je nedal v trní. Často se musel prát s jinými kocouři, kteří, když viděli myš, hned se za ní hnali.
A proč jsou tak hloupí? Není možné žít spolu v míru?
Divil se Barsik.
Svinutý do klubíčka si lehl na verandě, těšil se na teplé paprsky slunce a z potěšení vrčel. A když Barsik usínal, snilo se mu o jeho malých šedých přátelích, s kterými se mu tak dobře žilo.
