V vesnici Dubovce žil kocour jménem Štěbetálek. Dostal toto jméno proto, že ze všeho nejvíc na světě rád štěbetálek, dělal si legraci ze všech, dlouho si hrál na dvoře. Štěbetálek také rád jedl chutně a spal na zelené trávě v zahradě.
Nejlepším přítelem kocourka byl jeho majitel Kolík Knoflík. Byl to malý chlapec, který žil s tátou a mámou v domě na okraji vesnice nedaleko hustého lesa. Přátelé spolu trávili spoustu času. Hráli si v zahradě a na dvoře, chodili do lesa. Štěbetálek rád sbíral bobule, zatímco Kolík sbíral houby.
Ale všechno se změnilo, když chlapec nastoupil do první třídy své vesnické školy. Byl to pilný žák. Času na hry se svým mazlíčkem bylo méně. Kocour se na Kolíka zlobil a velmi se nudil, když byl chlapec ve škole.
Kolík svému příteli vysvětloval, že vzdělání je velmi důležité a že se musí učit každý. Ale Štěbetálek říkal, že se mu žije skvěle i bez učení.
Ano, neumím ani číst, ani počítat, ani psát. Vůbec to nepotřebuji! — pochmurně mňoukal chlupatý kocour.
Marně to říkáš! Chceš, abych se s tebou učil? — znovu a znovu opakoval Kolík.
Ne, nechci! — tvrdohlavě odpovídal Štěbetálek.
Po takových rozhovorech kocour utekl hrát si na dvůr, nebo spíše do lesa. Tam měl ještě jednoho přítele — zajíčka Dlouhouchého. Přátelé rádi běhali po lesních cestičkách, čichali květiny, honili se za barevnými motýly, leželi v stínu pod jedličkou.
Jednoho dne Štěbetálek přiběhl do lesa, ale zajíčka tam nenašel. Velmi dlouho na něj čekal na lesní louce. Když se konečně setkali, kocour zjistil, že Dlouhouchý, stejně jako Kolík, se stal žákem. Chodí do školy.
V lese je škola? — zeptal se kocour zajíčka.
Samozřejmě! Naše, Lesní, — s hrdostí odpověděl přítel.
Ale proč se musíš učit? — neustával Štěbetálek.
To je můj sen! — odpověděl Dlouhouchý. — Musím umět dobře číst. Z knih se totiž můžeme dozvědět spoustu zajímavých věcí. Například o vzdálených zemích, mořích a oceánech, o podivných zvířatech, která žijí někde daleko-daleko. Jsem velmi zvídavý!
Štěbetálek se vážně zamyslel, protože oba jeho přátelé teď chodili do školy. A jen on sám — nebyl žákem.
Dlouhouchý, já nejsem lesní obyvatel. Ale možná by mě přijali i do Lesní školy?
Samozřejmě! Budeme sedět spolu za jednou lavicí a učit se společně! Jsem velmi rád!
Kolíkovi kocour nic neřekl, všechno si nechal pro sebe. Každé ráno chlapec odešel do své školy a Štěbetálek do své. Učení se mu velmi líbilo. V Lesní škole si kocour našel nové přátele.
Čas plynul. Štěbetálek se naučil číst, počítat a psát. Byl pilným žákem. Teď si kocour mohl číst zajímavé knihy. Obzvláště miloval pohádky.
Přišel Kolíkův narozeniny. Ráno chlapci přišlo blahopřání od Štěbetálka na e-mail. Kolík nemohl věřit svým očím. Chlapec si myslel, že si z něj někdo dělá legraci. Ale pak do pokoje vstoupil kocour s velkým kyticí květin, kterou nasbíral v lese spolu s Dlouhouchým. Štěbetálek odhalil Kolíkovi svůj tajemství. Tváře přátel zářily radostí. Jejich přátelství se stalo ještě silnější.
Oblíbenou činností Štěbetálka se stalo čtení pohádek spolu s Kolíkem. V takových chvílích byli oba naprosto šťastní.
