V rodině modrých nákladních aut se narodilo miminko. Ve srovnání se svými rodiči bylo to jen malé modré nákladní auto. Táta vozil velké náklady, a máma mu nezůstávala pozadu – lidem důvěřovala své důležité těžké nákupy. Čas plynul, nákladní auto Téma rostlo, a každý den si přálo být větší, dospělejší. "Pak mi určitě budou důvěřovat důležité nákupy!" Často se točilo před zrcadlem:
Mami, maminko, kdy já vyrostu?
Nespěchej si, synku, všemu své chvíle.
Aha, tobě se to snadno říká, tobě důvěřují vozit nábytek a další věci, a mně ne… — vzdychal Téma.
Máma na to vždy usmívavě odpověděla:
Velkými nás dělají naše činy, ne objem korby, jako mám já nebo tvůj táta!
Ale Téma si nemohl představit, jak to, že činy – z nich přece nerostou větší kola nebo korba?
Ale jednoho letního dne dostal Témka důležitý úkol: dovézt kostky do školky. Hrdě a s radostí se vydal plnit svůj úkol, ale cesta k jeho cíli byla uzavřena – probíhaly tam práce. Musel jet objížďkou, a tím by ztratil celou hodinu! Téma byl tak rozrušený, že se skoro rozplakal, ale pak si vzpomněl na jinou cestu – přes malý lesík. Ztratil by jen pár minut, ale ocitl by se přímo před školkou.
Jezdit po lesní cestičce – to je čisté potěšení v horkém dni, ale nákladní auto mělo důležitý úkol a rozhodlo se nerozptylovat. Najednou mu před kapotu vyskočilo malé veverčátko.
Dobře, že jsem jel pomalu, zabrzdil jsem, proč jsi vyskočil na cestu? — začal Téma veverčátko kárat.
Promiňte, já jsem nechtěl, ztratil jsem maminku! — a malé zvířátko se rozplakalo.
Téma sice spěchal, ale nemohl veverčátko opustit.
Nebrečte, najdeme vaši maminku, nastupte do kabiny, já budu troubit, tak vás slyší rychleji.
Veverčátko přestalo brečet a zvědavě vyhlíželo z kabiny – kdy ještě se někdy projede! A Téma troubit, jak jen mohl, čímž velmi upoutalo pozornost straky:
Co tady řádíš, chuligo?
Ale ne, teta strako, hledáme maminku veverčátka, ztratilo se!
Aha… — protáhla zvědavá ptáčnice, — Pak si s vámi také hledám.
Veverčátko hledá maminku! Veverčátko hledá maminku! Veverčátko hledá maminku! — bez přestání vykřikovala, létajíc po lese.
Kde, kde je můj malý? — maminka veverka se našla a byla vedle svého rošťáka.
Děkuji ti, můj milý! — maminka veverka opatrně políbila malé nákladní auto.
Prosím vás, není za co — slabě písklo nyní již červené nákladní auto, to se stávalo, když byl velmi rozpačitý.
Poté, co se rozloučil s novými přáteli, Téma se vydal na cestu, bylo by špatné zpoždění při tak důležitém úkolu! Projel jen krátkou dobu, když uslyšel stón.
Nákladní auto se zastavilo a poslouchalo. Zvuk byl velmi slabý. Téma začal pozorně prohlížet cestu a tu spatřil malou žabičku, kterou přitlačovala velká větev, a ubohá zvířátka sotva dýchala.
Ubohá, já ti hned pomůžu! — Téma opatrně odstranil větev, — Jak se máš? Vše v pořádku?
Žabička, která si chvíli odpočinula, už skákala kolem nákladního auta:
Kvák-kvák, děkuji, můj příteli! Nechceš si poslechnout veselé písničky mých přátel žabek?
S velkým potěšením, ale jen příště, já strašně spěchám! Na shledanou, žabičko!
Na shledanou, nákladní auto!
Se svými lesními dobrodružstvími Téma zapomněl na čas, opozdil se o celých 30 minut! Paní učitelka ho čekala u vchodu do školky.
Téma, Téma, — řekla přísně, — Myslela jsem, že jsi zodpovědné nákladní auto, jak se můžeš opozdít!
A modré nákladní auto se znovu stalo červeným, tentokrát ze studu.
Budu muset říci tvým rodičům, že jsi příliš malý na to, abys vozil i takové náklady!
Počkejte, nekritizujte ho, není to jeho vina! — k paní učitelce a nákladnímu autu už spěchaly veverka a veverčátko, a také žabička, kterou přivedla straka.
Jeden přes druhého začali vyprávět, co se stalo na lesní cestičce. Paní učitelka je poslouchala s velkým zájmem, aniž by je přerušovala, a Téma… Cítil se jako chameleon, střídavě červený a modrý, všechny pocity se mísily – na jedné straně se styděl za zpoždění, na druhé straně byl rozpačitý, že ho lesní obyvatelé tak chválí, přestože nic zvláštního neudělal, jen pomohl!
Promiň mi, Téma, — řekla paní učitelka, — Nevěděla jsem, že jsi měl tak důležité důvody. Tvým rodičům se velmi štěstí, že mají takového laskavého a citlivého syna!
Už doma se rodiče s hrdostí dívali na svého syna – nákladní auto (paní učitelka jim všechno vyprávěla), který se točil před zrcadlem.
A maminka – nákladní auto, otírající si slzy radosti z reflektorů, řekla:
Témičko, jak jsi u nás vyrostl!
Téma překvapeně pohlédlo na svůj odraz, všechno vypadalo stejně – korba, kola, co se změnilo? A tu si nákladní auto vzpomnělo na maminy slova, že nás velkými dělají naše činy!
