Začátek, aneb proč se medvídek rozhodl vydat na cestu
Žil v jednom krásném, útulném, malém městečku mladý kouzelník Dobromír. Rád všem pomáhal a byl přítelem každému obyvateli.
Jednou stavěl dům spolu s rodinou, která se do města nedávno přistěhovala: vlastní bydlení zatím nemají, a tak je potřeba ho co nejdříve postavit. Jindy pomohl unavenému kominíkovi s posledním komínem za směnu. A jindy hledal malé holčičce ztracenou panenku.
Kouzelník nikdy neodmítl obyčejnou lidskou pomoc. Jen se mu nedařilo provést nějaký pořádný zázrak a pomoci lidem svým kouzelným darem.
Dobromír moc truchlil, až sám přestal věřit v kouzla. Byl jako pták, který poznal krásu letu, ale ztratil možnost létat.
Den za dnem se neustále snažil udělat něco zvláštního, aby znovu získal dar, který dostal při narození. Ale nic nevycházelo. Ani krásné květiny na svátek, ani větřík, který by pozvedl draky do výšin, nedokázal lidem Dobromír darovat. Stále víc si to vyčítal a usoudil, že si nezaslouží být kouzelníkem.
V jeho prostém útulném domečku vždy byla jídlo pro ty, kdo mají hlad, pomoc pro ty, kdo ji hledají, a střecha nad hlavou pro ty, kam nemají kam jít. Jenže v něm nebyla radost ani štěstí, protože kouzelník nemohl být šťastný, když se mu nedařilo ani to nejmenší čarování. Také slunce do domu nahlíželo stále méně, a tak nastala zima.
V Dobromírově domě byla jedna mimořádně cenná věc – medvídek Toptyžka, který mu dostal od maminky a který pečlivě opatroval. Medvídek, sedící na své útulné polici, pozoroval kouzelníka. Pamatoval si ho ještě jako malého chlapce a teď z něj vyrostl dospělý, laskavý a poctivý člověk. Medvídek ho znal veselého i šťastného, ale i smutného, jako teď, kdy vůbec nevěří tomu, že by mohl lidem znovu dávat zázraky.
Toptyžka věděl, jak bolelo kouzelníkovo srdce kvůli zradě těch, kdo byli nablízku jen tehdy, když potřebovali pomoc. Ale kvůli tomu Dobromírova duše nepřestávala být čistá a otevřená a stále houževnatě viděla ve všem jen to nejlepší.
Medvídkovi se líbila tahle úžasná vlastnost kouzelníkovy duše. Líbilo se mu, jak se Dobromír radoval z toho, že mohl někomu pomoci, a den tak nebyl prožitý nadarmo.
A teď chtěl Toptyžka obzvlášť pomoci zoufalému příteli a znovu spatřit jeho úsměv, podobný slunci. Co ale může udělat plyšový medvídek? Dlouho přemýšlel medvídek s kulatými tlapkami, ale nic ho nenapadlo.
Najednou uslyšel známé kroky – Dobromír se vrátil domů. Kouzelník se posadil do křesla, přikryl se dekou, podíval se z okna a řekl:
Víš, příteli můj Toptyžko, občas mi připadá, že všemu rozumíš. Dokonce líp než mnozí chápeš, co mě trápí. Ale ty přece neumíš mluvit, a tak mi nemůžeš nic poradit… Venku se ochladilo a napadlo tolik sněhu – opravdu sněhová pohádka! Ale co vyprávět? Hned ti to ukážu!
Kouzelník odhodil deku, vstal, vzal medvídka z police a přinesl ho k oknu, aby si mohl prohlédnout zasněženou krajinu.
Podívej se, maličký! Není náš městečko v zimě krásné, přikryté bílou sněhovou peřinou! Tamhle v dálce je vidět les, spící do jara pod sněhovou pokrývkou. Věř mi, je moc krásný. A za lesem je moře… Možná se tam najde i to, co by mi mohlo pomoci vykouzlit zázrak. Každý kouzelník přece dokáže zázrak, ale jen ne já… No, příteli, nám dvěma teď není do cestování. A tady je spousta práce, ale řeknu ti – cestovat je krásné!
Dobromír smutně vzdechl, posadil medvídka zpátky na polici, nalil si šálek voňavého čaje, vypil ho u okna, pozoroval západ slunce, lehl si na svou oblíbenou pohovku a usnul.
Medvídek se díval na spícího kouzelníka a vzpomněl si, jak ho Dobromír houpal na houpačce, jak mu četl příběhy o cestách, statečných rytířích a hodných kouzelnících, když ještě byl malým chlapcem. Jak rád s ním seděl na louce a pozoroval oblaka. A kouzelníkovi se tehdy opravdu líbilo pozorovat přírodu, slyšel v jejím dechu zvláštní hudbu, která se měnila s počasím a s ročními obdobími.
Dobromír jemně cítil, jak je důležité chránit každý květ, jak cenný je každý ptačí zpěv, jak kouzelná je hudba zurčícího potoka u domu. A medvídek najednou pochopil, jak může příteli pomoci!
Já, Toptyžka, se vydám na cestu a najdu to, co pomůže Dobromírovi zase tvořit zázraky, jak se na kouzelníky sluší, zvlášť na tak hodné a poctivé! Rozhodnuto! Budu statečný a znovu vrátím příteli radost, kterou přináší zázrak udělaný pro někoho.
Medvídek opatrně slezl z police, ještě jednou se podíval na spícího kouzelníka, kterému se jistě zdálo příjemné sny, dotkl se jeho ruky svou tlapkou a tiše otevřel dveře a vyšel ven.
První sluneční paprsky se sotva ukázaly na obzoru. Krása! Sníh se třpytí za svítání, mráz štípe do nosu. Před medvídkem se otevřel obrovský, krásný a zároveň děsivě neznámý svět, který neznal, když seděl na své útulné polici. Teď se s tímto světem musí střetnout, aby našel to, co pomůže příteli znovu uvěřit v zázrak.
Medvídkovi bylo strašidelně vydat se na cestu. Nevěděl, co hledá, ale moc potřeboval pomoci kouzelníkovi. Toptyžka vskočil do saní lesníka, který každé ráno projížděl les a kontroloval, zda je vše v pořádku s jeho obyvateli.
Lesník vyšel z domu, přivedl koně, zapřáhl ho do saní a pohodlně se usadil a vyrazil na cestu, aniž tušil o malém sousedovi, který jel spolu s ním.
Cesta nebyla dlouhá a medvídek se ocitl v zasněženém zimním lese. Jakmile lesník zastavil saně, Toptyžka opatrně slezl a pokračoval pěšky. Bylo třeba spěchat, každá minuta na cestě se počítala!
Cesta plyšového medvídka zimním lesem
Malým plyšovým tlapkám bylo v lese zima. Pořád se propadaly do sněhu, ale bylo třeba jít dál, a medvídek pokračoval v cestě.
Dlouho šel a pozorně se rozhlížel kolem sebe, co když je přece v lese skryto to, co hledá. Ale nic nenacházel, a tak se unavený medvídek posadil u stromu. Najednou vedle něj vyskočil zajíček. Pozorně se zadíval na medvídka.
Ahoj! Jsem Chlupáček! Ty jsi asi příbuzný strýčka Medvěda. Pojď, zavedu tě k jeho doupěti. Divné, zdálo se mi, že všichni medvědi v zimě spí a na návštěvy k sobě nechodí…
Medvídek se usmál a řekl:
Ahoj, Chlupáčku! Nejsem vůbec příbuzný strýčka Medvěda, jsem jen plyšový medvídek Toptyžka, proto taky nespím.
Tak co tedy děláš v lese a jak ti mohu pomoci? – zeptal se Chlupáček.
Medvídek si tlapkou počechral plyšovou hlavu a začal vyprávět:
Nevím, jak mi můžeš pomoci, ale do lesa jsem přišel, abych vysvobodil přítele – hodného kouzelníka. Dostal jsem se k němu, když byl ještě malý, a teď je dospělý. Víš, kolika lidem už pomohl svýma rukama! Jenže už dlouho nedokáže nic kouzelného vykouzlit, a to ho velmi trápí. Přestal věřit v kouzla a myslí si, že už nemůže být kouzelníkem. Proto jsem se vydal na cestu, abych našel to, co mu pomůže znovu uvěřit v sebe a vrátí mu možnost tvořit zázraky. Tenhle les je nedaleko našeho domu, proto jsem cestu začal právě tady. Není tu u vás v lese to, co hledám?
Chlupáček si pohladil tlapkou ucho. Nic takového neviděl, ale moc chtěl medvídkovi pomoci.
Nic takového jsem neviděl, ale dědeček Sova všechno ví a určitě ti dokáže pomoci. Pojď, zavedu tě k němu!
Cesta byla dlouhá, ale s Chlupáčkem bylo medvídkovi nebojácně a cesta se zdála veselejší. Nakonec medvídek s Chlupáčkem dorazili ke starému dubu, kde žil dědeček Sova. Chlupáček zavolal:
Dobrý den, dědečku Sovo! Potřebujeme tvou radu!
Ve chvilce se na větvi objevila sova, pozorně se podívala na hosty a řekla:
Dobrý den! Dobrá, když potřebujete radu, rád vám pomohu, jak budu moci.
Medvídek byl velmi rád a rychle chtěl vyprávět o tom, co mu nedalo spát.
Dědeček Sova se zamyslel. Opravdu věděl hodně, ale jak medvídkovi pomoci, nevěděl. V lese takové věci nebyly.
Tady nic nenajdeš, ať se snažíš sebevíc. Těžký úkol sis vybral, ale tvá touha pomoci příteli ti ukáže, co hledáš. Slyšel jsem od svého dědečka, že v moři za naším lesem je něco zvláštního. Vydej se tam. Chlupáček tě zavede k jelenovi Bílochvostovi, ten tě doveze k pobřeží, neboť cesta na tvých malých tlapkách by byla dlouhá. Já ti dám šišku, aby ses nezapomněl na náš les. Tady, vezmi si ji.
Medvídek zvedl šišku a pevně ji sevřel v plyšových tlapkách. To sice nebylo to, co hledal, ale byl to velmi cenný dárek. Malý cestovatel pevně věděl, že bude pokračovat v cestě, a byl vděčný za pomoc Chlupáčkovi a dědečku Sovovi.
Děkuji, dědečku Sovo, za radu. Musíme jít. Nashledanou!
Nashledanou, Toptyžko, malý statečný cestovateli! Hodně jsi nás, obyvatele lesa, naučil. Nezapomeneme na tvou odvahu, ať je tvá cesta dobrá a to, co hledáš, se jistě najde! – řekla na rozloučenou stará sova.
Chlupáček s medvídkem brzy dorazili k Bílochvostovi.
Ahoj, Chlupáčku! Rád tě vidím! Co tě ke mně přivádí?
Ahoj, Bílochvoste! Plyšový medvídek Toptyžka potřebuje pomoc. Musí pomoci tomu, kdo mu je drahý, co nejdříve. Míří k moři, ale na svých malých tlapkách by tam dorazil velmi pozdě. Nemohl bys ho odvézt? – řekl zajíček.
Samozřejmě, rád pomohu! Toptyžko, nasedni mi na záda a pořádně se drž – odpověděl Bílochvost a klesl na sníh, aby se medvídkovi lépe nastupovalo.
Děkuji, Chlupáčku, nashledanou! Nezapomenu na tebe a tvou pomoc – rozloučil se medvídek se zajíčkem.
Nashledanou, Toptyžko! Hodně štěstí na cestě a ať se najde to, co hledáš – odpověděl Chlupáček.
Bílochvost se zvedl a odvezl medvídka k moři, kde se malý plyšový cestovatel pokusí najít to, co vrátí kouzelníkovi víru v zázrak. Rychle dovezl jelínek medvídka k moři. Medvídek slezl z jelenova hřbetu.
Děkuji, Bílochvoste, že jsi mě tak rychle dovezl, nezapomenu na tvou pomoc. Musím spěchat, otálet nelze. Nashledanou!
Šťastnou cestu, statečný malý medvídku Toptyžko, a ať se najde to, co hledáš – řekl na rozloučenou Bílochvost.
Když medvídek přišel k vodě, uviděl loďku, a jakmile do ní nastoupil, usnul, protože byl po celém dni velmi unavený a před ním bylo mnoho dobrodružství a setkání. Medvídek spal a zdálo se mu, že se vrátil domů a Dobromír, jako v dávném dětství, se na něj usmíval, protože vykouzlil zázrak pro celé město – všem jeho obyvatelům daroval nevídané, nikdy předtím neviděné, úchvatné květiny, rozkvetlé na všech záhonech.
Cesta plyšového medvídka po mořských dálkách
Nastalo ráno a šplouchání vln probudilo medvídka. Malý cestovatel se rozhlédl. Zatímco spal, přišel rybář a odplul svou lodí na moře.
Moře bylo neuvěřitelně krásné a klidné. Loďku jemně houpalo. Medvídkovi bylo strašidelně, když se stále víc vzdaloval od domova. Ale ještě nenašel to, co by mohlo kouzelníkovi pomoci znovu uvěřit v zázrak, a to znamená – ani krok zpět, jen vpřed.
Moře bylo nádherné. V zimě bylo samozřejmě jiné, stejně jako celá příroda, ale jeho vlny měly zvláštní hudbu a zvláštní půvab.
Medvídek znovu vzpomněl na kouzelníka, kterému se líbilo pozorovat přírodu. Líbil by se mu výhled, který se medvídkovi naskytl. Musí být statečný a pilněji hledat to, co pomůže příteli. A nová stránka cesty, která se medvídkovi otevřela s rozedněním, nesmí zmizet.
Malý cestovatel se díval na moře a nemohl nic zvláštního spatřit. Najednou nad hladinou vody vyplul tuleň. Medvídek ho pozorně sledoval a tuleň si toho všiml a připlaval k loďce.
Ahoj, já jsem Šikula! A ty kdo jsi? Co tě přivedlo do našeho studeného severního moře?
Ahoj, Šikulo! Jsem plyšový medvídek Toptyžka. Do moře jsem se vydal, abych pomohl příteli – hodnému kouzelníkovi. Dostal jsem se k němu, když byl ještě malý, a teď je dospělý. Víš, kolika lidem už pomohl! Jenže už dlouho nedokáže nic kouzelného vykouzlit, a to ho velmi trápí. Myslí si, že není hoden ještě být kouzelníkem. Proto jsem se vydal na cestu, abych našel to, co mu vrátí možnost tvořit zázraky. Cestu jsem začal v lese, ale nic tam nenašel. Dědeček Sova řekl, že v moři je něco zvláštního. A tak jsem tady. Není tu u vás v moři to, co hledám, abych mohl pomoci tomu, kdo je mi drahý? – odpověděl tuleňovi medvídek.
Šikula se poškrábal na hlavě.
Nevím o ničem zvláštním v našem moři a rozhodně jsem nic podobného tomu, co hledáš, neviděl. Zavedu tě k strýčkovi Velrybovi. Je tu nejmoudřejší a určitě ti dokáže pomoci. Nasedni mi na záda a popluji k němu.
Medvídek přelezl z loďky na Šikulova záda a vyrazili za strýčkem Velrybou. Cesta nebyla dlouhá, a tak Šikula bez potíží našel obrovskou velrybu, která pomalu plavala a hledala zajímavé novinky.
Ahoj, strýčku Velryby! Potřebujeme tvou pomoc, tvou moudrou radu!
Strýček Velryba byl rád, že vidí Šikulu, a rád dával rady, když ho o ně požádali. Když se totiž někdo ptá na radu, znamená to, že mu můžeš pomoci, a pomáhat je potřeba.
Dobrý den! Když potřebujete radu, mluvte, o co jde. Co dokážu, to vám rád pomohu.
Medvídek byl velmi rád, že strýček Velryba souhlasil s pomocí, a rychle chtěl vyprávět o tom, co mu nedalo klid.
Dlouho přemýšlela moudrá velryba nad medvídkovým vyprávěním a nakonec řekla:
Těžký úkol sis vybral, Toptyžko. To, co hledáš, se v moři nenajde, ať se snažíš sebevíc. Zato u nás je severní perla! Šikulo, posaď medvídka na mě a přines mu na dárek zvláštní perlu, kterou lze najít jen tady. V teplých mořích je perla jiná… Potom odvezu Toptyžku k pobřeží. Ať se vydá do hor, tam možná najde to, co hledá.
Šikula posadil medvídka na záda strýčka Velryby a potopil se, a v tu chvíli se vynořil a držel ve svých ploutvích cosi neuvěřitelně krásného.
Tady máš perlu jako dárek, Toptyžko, abys nezapomněl na cestu k nám. Škoda, že u nás nemáme nic pro tebe, ale rád jsem pomohl tak statečnému človíčkovi. Jsem přesvědčen, že najdeš to, co hledáš. Nashledanou, Toptyžko, ať je tvá cesta dobrá!
Nashledanou, Šikulo! Děkuji ti za všechno. Nezapomenu na tvou pomoc! – řekl medvídek na rozloučenou.
Strýček Velryba rychle dovezl medvídka k skalnatému pobřeží. Když malého cestovatele vysadil, řekl:
Nashledanou, Toptyžko! Hodně jsi nás, obyvatele moře, naučil, malý statečný cestovateli. Nezapomeneme na tvou dobrotu a ať je tvá cesta dobrá. Určitě najdi to, co hledáš!
Děkuji za radu, za pomoc a dárek, strýčku Velryby. Nezapomenu na vaši dobrotu, nashledanou! – řekl medvídek na rozloučenou plovoucí velrybě.
Medvídek se rozhlédl – před ním byly vysoké hory. Malému plyšovému medvídkovi bylo strašidelné jít dál, ale musí pokračovat ve své cestě.
Nenašel nic zvláštního ani v lese, ani v moři, a tak musí být statečný a jít dál. Medvídek vykročil po horské stezce a rozhlížel se kolem, aby nepřehlédl to, co hledá.
Jaká setkání a úžasné krajiny ho čekají – nevěděl. Ale vzpomněl si na Dobromíra. Jak by se mu hory líbily! Ať se už vrátí ke kouzelníkovi a uvidí ho šťastného, věřícího v zázrak, jako patří takovému dobrému člověku, jakým je. A medvídek zrychlil krok.
Cesta plyšového medvídka v horách
V horách je zimou pro malého plyšového medvídka těžko. Sníh je krásný, ale na vrcholcích ho je ještě víc než v lese, a malým tlapkám je tak chůze obtížná. Vítr je mnohem silnější a chladnější.
Medvídek byl úplně vyčerpaný. Posadil se, opřel si zádíčko o horu a začal přemýšlet, jak tady najde to, co pomůže příteli. Vůbec si nedokázal představit, co to může být. Najednou spatřil přímo před sebou malé kůzlátko. Kůzlátko si ho pozorně prohlíželo.
Ahoj, jsem kůzlátko Jaška. Ale nejsem obyčejné kůzle, jsem horské. Tebe jsem tu dřív nepotkal. Kdo jsi? Co tě sem přivedlo?
Ahoj, Jaško, jsem plyšový medvídek Toptyžka! Do hor jsem se vydal, abych pomohl příteli – hodnému kouzelníkovi. Dostal jsem se k němu, když byl ještě malý, a teď je dospělý. Víš, kolika lidem pomáhá svýma rukama? Jenže on nemůže nic kouzelného vykouzlit, a to ho velmi trápí. Přestal věřit v zázraky a myslí si, že už nemůže být kouzelníkem. Proto jsem se vydal na cestu, abych našel to, co mu vrátí možnost tvořit zázraky. Začal jsem v lese, ale nic jsem tam nenašel, a dědeček Sova řekl, že v moři je něco zvláštního. Vydal jsem se do moře, ale ani tam jsem nic nenašel. Strýček Velryba mi poradil, abych hledal to, co pomůže kouzelníkovi vrátit víru v zázrak, v horách… Není tu u vás něco, co hledám, Jaško? – odpověděl kůzlátku medvídek.
Kůzlátko se zamyslelo. Nic takového v horách neviděl, ale moc chtělo medvídkovi pomoci.
Nic takového jsem neviděl, ale moudrý dědeček Irbis všechno ví a určitě ti dokáže pomoci. Nasedni mi na záda, odvezu tě k němu.
Cesta nebyla dlouhá, neboť Jaška se po horách pohybovala lehce, jak se sluší na horské kůzle, a brzy byli u jeskyně starého Irbise. Jaška zavolala:
Dobrý den, dědečku Irbisi! Potřebujeme tvou radu!
V tu chvíli se z jeskyně objevil Irbis, velký, v krásném kožichu. Pozorně si hosty prohlédl a řekl:
Dobrý den! Dobrá, když potřebujete radu, rád vám pomohu, jak budu moci. Povídejte, o co jde.
Medvídek byl velmi rád, že moudrý dědeček Irbis souhlasil s pomocí, a rychle chtěl vyprávět o tom, co mu nedalo klid.
Irbis vyslechl Toptyžku a zamyslel se. Opravdu v horách věděl všechno, ale jak medvídkovi pomoci, nevěděl.
Tady nic nenajdeš, ať se snažíš sebevíc. Těžký úkol sis vybral, Toptyžko, ale tvá touha pomoci příteli je chvályhodná. Nasedni mi na záda, odvezu tě ke svému dávnému příteli – orlu Rychlokřídlovi. Možná ti pomůže. A Jaška musí domů za maminkou, jistě se už strachuje…
Jaška přistoupila k medvídkovi a sklonila hlavičku, a medvídek ji pohladil plyšovou tlapkou a řekl:
Nashledanou, Jaško! Děkuji ti, že jsi mě nenechala v horách samotného. Nezapomenu na tvou pomoc a dobrotu.
Nashledanou, Toptyžko! Ať je tvá cesta dobrá a ať se určitě najde to, co hledáš – řekla na rozloučenou Jaška.
Medvídek vylezl na záda dědečkovi Irbisovi a pokračoval v cestě. Za chvilku dorazili k Rychlokřídlovi, který žil na vrcholu hor. Rychlokřídl si všiml kamaráda a přistoupil k cestovatelům.
Ahoj, příteli můj! A ty, medvídku, buď zdráv! Co vás ke mně přivádí?
Ahoj, Rychlokřídle! Plyšovému medvídku Toptyžkovi je velmi potřeba pomoci svému příteli kouzelníkovi co nejdříve. Kouzelník ztratil víru v zázraky, a tak se medvídek rozhodl najít to, co mu pomůže. Začal svou cestu v lese, ale nic tam nenašel. Dědeček Sova mu řekl, že v moři je něco zvláštního. Medvídek se vydal do moře, ale ani tam nic neobjevil. Strýček Velryba mu poradil, aby se vydal do hor, ale ani v horách u nás není nic takového… Ty létáš po světě, všechno víš, nemohl bys poradit, kde hledat to, co pomůže kouzelníkovi?
Orel se zamyslel.
Kolik létám po světě, nic takového jsem neviděl. Nenajdeš to, co hledáš, maličký, v celém světě. Znám tebe, Toptyžko, i kouzelníka. Viděl jsem ho dnes ráno. Když tě ztratil, ještě víc se rozrušil a zdá se mi, že bys měl cestu ukončit a vrátit se domů. Odnesu tě přímo k domu, statečný malý cestovateli, nasedni mi na záda.
Medvídek byl velmi smutný, že nenajde to, co by mohlo vrátit kouzelníkovi víru v zázrak. Nic na celém bílém světě ho nemohlo pomoci jeho příteli.
Dobrá, když jsem nedokázal pomoci příteli, nebudu ho ještě víc trápit. Je čas domů. Děkuji, dědečku Irbisi, nezapomenu na vaši dobrotu a pomoc. Nashledanou!
Nashledanou, Toptyžko! Musel jsi nás, obyvatele hor, mnohému naučit, malý, statečný cestovateli. Nezapomeneme ani my na tvou dobrotu, a ať je tvá cesta dobrá! – řekl medvídkovi na rozloučenou dědeček Irbis.
Medvídek vylezl na orlova záda a Rychlokřídl vzlétl. Letěli tak vysoko, že lidé, stromy a domy se zdáli malí. Ach, jak krásná byla z výšky orlova letu země v zimě. Medvídkovi z té krásy přecházel dech.
Tu se objevil známý potůček a orel přistál na louce u kouzelníkova domu. Medvídek se Rychlokřídlovi laskavě usmál.
Děkuji, Rychlokřídle, že jsi mě doprovodil domů. Nezapomenu na tvou pomoc! Nashledanou!
Rád jsem pomohl, statečný malý Toptyžko, a i když jsi nenašel to, co jsi hledal, hodně jsme se od tebe naučili. Jsi skutečný přítel, ochotný na těžkou cestu kvůli tomu, kdo ti je drahý. Nashledanou! Neboj se, všechno bude dobré! A na rozloučenou ti dávám své pero, abys nezapomněl na hory – řekl Rychlokřídl a v zobáku mu podával pero.
Orel odletěl a medvídek se posadil na lavičku u domu a zamyslel se. Nenašel to, co mohlo vrátit kouzelníkovi víru v zázrak a znovu ho učinit šťastným.
Seděl medvídek na lavičce, unavený po dlouhé cestě, a prohlížel si šišku, perlu a pero, které dostal. Bylo mu radostně, když vzpomínal na laskavost dědečka Sovy a Chlupáčka, Šikuly a strýčka Velryby, Rychlokřídla a dědečka Irbise, ale zároveň bylo smutno, protože nedokázal kouzelníkovi pomoci.
A ještě proto, že se jeho přítel nedozví, že se medvídek snažil pomoci, jakou cestu podnikl, aby mu vrátil úsměv, který už dávno neviděl a tak moc chtěl znovu spatřit.
Návrat domů, aneb Konec cesty
Medvídek seděl na lavičce u domu a neodvažoval se vejít. Najednou se dveře otevřely a Toptyžka uviděl Dobromíra. Jak moc se mu stýskalo! Kouzelník, když spatřil svého medvídka, radostně ho zvedl do náruče.
Jak jsem rád, že tě vidím, Toptyžko! Už jsem si myslel, že jsem tě navždy ztratil! Kde jsi byl, maličký? Co je to tak zajímavého vedle tebe na lavičce?
Kouzelník posadil medvídka na lavičku a vzal do rukou šišku. Jakmile se šiška dostala Dobromírovi do rukou, uviděl cestu svého malého plyšového přítele v lese. Tak jasně, jako by tam sám byl.
Položil kouzelník šišku zpět na lavičku a vzal do rukou perlu. Otevřela se mu cesta medvídka po mořských dálkách.
Vzal Dobromír pero a pero mu otevřelo dobrodružství Toptyžky v horách. Vrátil kouzelník pero na místo.
Oči se mu zalily slzami, tak jasně viděl všechno, co se s medvídkem stalo. Vzal Toptyžku do náruče a podíval se mu do skleněných očí, jemně hladil plyšový hřbet.
Můj statečný, malý Toptyžko! Jak jsi mi chtěl pomoci najít to, co vrátí víru v zázrak a schopnost znovu tvořit kouzla. A tady to je – to, co jsi hledal a co se nedá najít na celém světě. To je tvá cesta, můj statečný plyšový kamaráde! Není to zázrak, že ses na to odhodlal? S pomocí darů od obyvatel lesa, moře a hor jsem viděl tvou cestu tak jasně, jako bych byl s tebou! Teď zase věřím v zázrak a chci zkusit vykouzlit pro někoho kouzlo! Děkuji ti, Toptyžko, jsi skutečný přítel! Pojď do domu, uložíme tvé dárky do krabičky a vykoupeme tě, protože tvůj plyšový kožíšek je špinavý…
Kouzelník vešel s medvídkem v náručí do domu, položil ho na svou oblíbenou pohovku a sám nalil teplou vodu do lavoru, vzal voňavé mýdlo a z pohovky vzal Toptyžku a posadil ho do připravené vany.
Plyšovým tlapkám bylo lechtivě, když je kouzelník třel žínkou. Nos měl obalený mýdlovou pěnou, velmi voňavou. Medvídek se radoval, že se kouzelník zase usmívá, a to znamená, že věří v zázrak.
Dobromír medvídka vykoupal a plyšový kožíšek se mu zdál ještě krásnější. Zabalil medvídka do ručníku a odnesl ho sušit na koberec vedle rozpáleného krbu.
Toptyžka rychle uschl a kouzelník mu uvázal na krk krásnou mašli. Vzal Toptyžku do náruče, přistoupil k oknu. Venku byla tma.
Jak jsi se mohl odhodlat k takové cestě, můj malý statečný medvídku! Ty, Toptyžko, jsi pro mě, kouzelníka, vykouzlil skutečný zázrak. Říká se přece, že pro ty, kdo nám jsou drazí, dokážeme vykouzlit jakékoli zázraky a že není nic nemožného, když nás potřebují. Potřeboval jsem pomoc a ty ses nebál udělat všechno možné, abys mě viděl šťastného. A já jsem šťastný, protože mám takového skvělého přítele. Zkusím pro tebe vykouzlit malý zázrak!
Dobromír posadil Toptyžku na svou oblíbenou útulnou polici. Přesně věděl, že medvídkovi se nejvíc líbilo létat. Kouzelník zavřel oči, trochu se bál, že nic nevyjde, a řekl:
Dunu raz, dunu dva, dunu tři, a bude mít medvídek balónek, jaký se mu hodí… Dívej se, příteli můj, dívej… Leťte, mé slova, jako ptáci, splňte mé přání hned teď…
Když kouzelník otevřel oči, uviděl na Toptyžkově polici jasný balónek. Dobromírovi bylo radostně, že se mu konečně podařilo vykouzlit zázrak pro přítele. Znamená to, že teď zase může tvořit zázraky, jak se sluší na kouzelníky. Balónek byl nezvyklý. Kouzelník posadil medvídka do košíku a tiše řekl:
Leť, balónku, leť…
A balónek se plynule vznesl po pokoji. Medvídek byl šťastný, líbilo se mu létat – to je pravda. Pochopil to, když se vracel domů na orlím hřbetu.
Překvapení se Toptyžkovi velmi líbilo, ale ještě víc se mu líbilo vidět šťastného dobrého kouzelníka. Nebyla tedy jeho cesta zbytečná. Kouzelný balónek udělal několik kroužků po pokoji a snesl se na polici. Kouzelník vyndal medvídka z košíku balónku a pohodlně ho usadil na polici.
A teď je čas odpočívat, dobrou noc, Toptyžko!
Dobromír zhasl světlo a pohodlně se uložil na svou oblíbenou pohovku a usnul. V domě se ztišilo. Spal i statečný plyšový medvídek. Byl rád, že je zase doma. A zdály se mu les s Chlupáčkem, dědečkem Sovou, Bílochvostem, moře se Šikulou a strýčkem Velrybou, hory s Jaškou, dědečkem Irbisem a Rychlokřídlem.
Tak skončila cesta plyšového medvídka Toptyžky. Dokázal najít to, co kouzelníkovi vrátilo víru v zázrak a možnost tvořit prosté zázraky.
Mnoho zázraků daroval obyvatelům města laskavý kouzelník Dobromír. Dodnes v tom malém městečku každý obyvatel s zvláštním teplem ukáže tobě, můj milý čtenáři, na dům kouzelníka a Toptyžky. A oni rádi vypoví mnoho zajímavých příběhů.
Nezapomeň na tento úžasný příběh o skutečném přátelství, který jsem ti s láskou předal.
