Jednou v létě přijel chlapec Matěj na vesnici ke své babičce. Každé ráno jedl horké palačinky se studenou zakysanou smetanou, na zahradě rostla šťavnatá jablka a nedaleko v lesíku tekla zurčící říčka, ve které bylo skvělé se koupat.
Matějovi se u babičky velmi líbilo. Jen jedna věc ho mrzela — na vesnici nebyly jiné děti, se kterými by si mohl hrát.
A tak jednou šel chlapec chytat motýly. Běhal se síťkou podél říčky, chytal bílé běláskyzelné a žluté citronové, ale hned je pouštěl, protože nebyly dost pestré a zajímavé. Už se chystal vrátit domů, když najednou uviděl úžasného motýla. Byl tmavě rezavý, skoro červený, a na křídlech měl velké tmavé kruhy, přesně jako na paví ocasě.
Chlapec se potichu přikradl a hodil na něj svou síťku. Motýl se pokusil vzlétnout, ale síť mu zabránila. Ze všech sil se maličký bил v síťce, ale nemohl ji roztrhnout. A tehdy promluvil lidským hlasem:
Prosím, pusť mě! A já ti splním jakékoli přání.
Matěj se zamyslel, poškrábal se na hlavě, rozhodil rukama a říká:
Já toho chci hodně, ale nevím, jak si vybrat. Když si teď přeju zmrzlinu, pak ji sním a nic nezůstane. A přání skončilo. A co když si pak vzpomenu na něco potřebného?
Dobře. Tak ti daruju jedno přání, ale budeš ho moct měnit, dokud se slunce nedotkne
obzoru. Jakmile slunce začne zapadat, zůstane ti to, co jsi stihl vybrat.
Odpověděl motýl.
Matěj se zaradoval a souhlasil. A přál si kolečkové brusle. Podíval se na nohy, a tam brusle! Jasně oranžové s černými kolečky, krásné. Motýl neklаmal. Chtěl chlapec říct mu děkuji, podíval se do síťky, ale on už odletěl. Zakřičel tedy nahlas: „Moc ti děkuju!
