V starý zimní les, plný vysokých mohutných stromů, přišla zima. Listky ze větviček opadaly, tráva vysychala a mráz všechno kolem přikryl sněhovou přikrývkou. Jen jedličky stojí puštěné, zelené, posypané sněhem.
V zimním lese jsou své pořádky. V lese jsou zimní spáči, například Medvídek už dlouho sladce spí v útulné a teplé medvědí slore, ježek také pevně spí, svinutý do klubíčka v nějakém hlubokém závěji. Tak budou spát velmi dlouho, až na první jarní sluníčko. Jsou tu zimní módní zvířátka.
Jakmile padne sníh, krásná veverka si oblékne šedivý kabátek, který je více puštěný a teplejší než její obvyklý rezavý oděv. A zajíček si mění šedý kabátek na bílý nejen aby se zahřál, ale také aby se mu lépe skryl před lesními lovci v bílém závěji.
Zimní lovci – lišky a vlci, se také pořádně připravují na příchod mrazu. Vlci se sdružují v smečky a nechodí jednotlivě, a lišky mají srst velmi hustou.
Zajíček jménem Šikulka velmi miluje svůj zimní kabátek. Vždy se velmi raduje příchodu prvních mrazů, a jakmile padne sníh, je první, kdo běží si hrát na sníh a leptat sněhuláky. Ale zima pro Šikulku není jen radost ze sněhových závějí a praskavých mrazů, ale také velké nebezpečí.
Tak se stalo, že lišky rádi loví zajíce. Každý den je to pronásledování. Šikulka vždy drží uši napjatě a kouká kolem sebe – aby se za závějem neskrývala chytrá lška. Zajíček nemá stálý domek, přes den skáče po lese, a když se unaví, lehne si odpočinout pod sněhový keřík.
Lška Lucie zimu nemiluje. Žije v nore, kterou musí dobře zateplovat. Lucie žije sama a nemá přátele. Vždy velmi závidí vlkům, kteří v zimě chodí spolu – pro ně je snazší sehnat potravu. A Lucie ani malého zajíčka ne vždy chytí.
Když je zima studená a sněhová, je pro Lucii obzvlášť těžké běhat za zajíci po závějích, neustále se propadá do sněhu a utratí tolik sil, že často zůstane hladová. A není jednoduché v bílém sněhavém lese zahlédnout zajíčka v jeho krásném zimním kabátku.
Je těžké pro Lucii v zimě se zahřát, zvlášť v noci, když přijde silný mráz. Schová se do své nory, svinuje se do klubíčka, přesně jako ježek, a přikryje se svým velkým puštěným ocasem. A jakmile projde noc – zase musí jít do lesa a hledat potravu.
Jednoho zvlášť mrazivého zimního dne se Šikulka rozhodl, že si vybere místo k přenocování pod rozložitou zelenou jedličkou. Dlouho skákal po lese a vybíral vhodný strom. Podél závějí tu a tam byly vidět malé zajíčkovy stopy.
Když našel krásnou vysokou jedličku na lesní okraji, zajíček se pustil do přípravy místa k spánku. Rozložil si větvičky tak, aby vypadaly jako opravdická střecha, přinesl sněhu a posypal ho navrch, aby si uchoval teplo. A tak se dlouhouchý zajíček ponořil do práce, že si nevšiml, jak ho lška Lucie už dlouho pozoruje zpoza sousedního stromu.
Lucie nemohla uvěřit, že se jí podařilo tak snadno vysledovat zajíčka. Nerada opouštěla svou noru, aby hledala potravu, protože mráz venku se snaží chytit za nos. Ale najednou se jí podařilo narazit na zajíčkovu stopu.
Vůbec se nvinula jako obvykle, šla po ní, pozorně čichala, a její čich ji nezklamal – stopy vedly přímo k zajíčkovi, který se zdál, že ji vůbec nevšiml. Ne, lepší chvíle pro lišku, aby chytila dlouhouchého a snědla ho, by nemohla být! Ale Lucie se nespěchala. S zájmem pozorovala, jak si zajíček zařizuje bydlení a zpívá si písničku:
Ty studený můj mráze,
Nekousej mě za nos, prosím tě!
Nekousej za ušičky,
Postavím si já chaloupku.
A lška Lucie se rozhodla si se zajíčkem pohrát. Snědla by ho vždy, ale mluvit s někým se jí už dlouho nepovedlo. Čekala, až se zajíček otočí a skončí si písničku, schovala se za strom a řekla:
Já tě kousnu za ušičko,
Zbytečně jsi vyšel na okraj.
Já tě kousnu za nos,
Netruchli, zajíčku, neplač!
Šikulka se vyděsil, otočil se, kouká kolem sebe, ale nikoho nevidí. Ušičky si přitiskl, ale neví, kam lépe běžet, aby ho nechytili. Sebral odvahu a rozhodl se zeptat:
Jaké si děláš legrácky v pozdní hodinu?
Ukaž se mi teď hned!
Nikoho se nebojím,
Kromě jednoho zvířete...
A lška Lucie stojí za stromem a nemůže se nabažit, jak chytře zajíčka vyděsila, ale nespěchá si vylézat z úkrytu. Stačilo by, aby se zajíčkovi ukázala, a on by se hned dal na útěk, a pak by ho pronásledovala po lese. Lucie si pomyslela a řekla:
Řekni mi, zajíčku,
Proč se třeseš jako zbabělec?
A zatímco se tu skrýváš,
Řekni mi, koho se bojíš?
Zajíček se zmátl. Šikulka vůbec nemohl pochopit, odkud se k němu ozývá hlas, ale něco na tomto hlasu mu bylo povědomé, něco v tomto chytrém tónu mu někoho připomínalo. Ale uvažoval takto: když se s ním mluví nějaký dravec, tak proč hned neútočí, to znamená, že ho musím přemluvit, a pak, když bude jasné, kde se skrývá, utekl bych co nejrychleji. Odpovídá neodvážně:
Bojím se lišky rezavé,
Chytré, lstivé a nestydaté!
Připlíží se a zaútočí,
Kolem prstu mě omotá!
Když to Lucie slyšela, ještě více se jí chtělo smát. Líbilo se jí, jak zajíček o ní vypravuje, má ráda komplimenty. Chtěla si od zajíčka poslechnout více o chytré lišce. Řekla mu:
O lišce, o sestřičce,
Řekni mi více, ptáčku!
Jaká je? Chytrá, krásná?
Veselá a hravá?
Šikulka poslouchal hlas, a najednou si vzpomněl! To je přece lška lovkyně! Teď pochopil, kdo s ním mluví, a bylo mu legrácky z toho, že si lška sama sebe chválí. A vymyslel si dlouhouchý plán, jak od lišky utéci. Řekl jí:
Vím, že má lška ocas,
Puštěný jako u královny!
Vím, že není jí rovné,
Mezi všemi lesními zvířaty.
Lucie se rozpustila od takových slov, její tváře se zčervenaly, začala si mávat puštěným ocasem ze strany na stranu. Zajíček neztrácí čas, jakmile vidí špičku rezavého ocasu zpoza stromu, vrhne se v opačném směru od lišky – a jeho stopa se ztratila. A lška Lucie se tak styděla, že se rozhodla přestat mluvit a zajíčka co nejrychleji sníst. Řekla na závěr:
Nemohu nesouhlasit!
Ale je čas se posilnit.
Připrav se na zázraky,
Mluví s tebou, lška!
Když to řekla, Lucie vyskočila z úkrytu na okraj, připravená zajíčka chytit, ale viděla jen stopy vedoucí daleko-daleko. Pochopila, že zajíček už dávno utekl, a po zimních závějích ho určitě nedohoní.
Tak se stalo, že dlouhouchý se ukázal být chytřejší než ona, oklamal ji, získal si ji, a zmizел. Lucie byla rozrušená, že ji zajíček podvedl, ale nic se nedalo dělat, vrátila se do své nory a šla spát hladová.
