V jednom království, v jednom státě, v temném lese, v hustém boru žila stará liska. Celý život chytala kachny a husy, které se množstvím vyskytovaly na lesním jezeře, ale ve stáří jí nohy zeslábly a liska si už nemohla obstarat živobytí. A tak jednoho dne napadla zajíce se zlomenou nohou. Patrikéjovna se radovala, chytila šedáka a už ho chtěla kousnout, když jí zajíc řekl:
Nejez mě, teto, budu ti k užitku. Když mě sníš — jednou se nasytíš, ale když mi necháš život — navždy zapomeneš na hlad.
Liska se divila:
Copak ty, šedáku, uděláš? Máš snad magický ubrus schovaný?
Magický ubrus nemám, ale udělám tak, že husy žijící na jezeře ti samy půjdou do tlamy.
Odpověděl zajíc.
Jak to ale uděláš? Opiješ je nějakým lektvarem?
Lektvar nepotřebuji. Přinutím je tančit podle mé píšťalky modernějšími prostředky.
Jak to?
Takto. Darujeme jim televizi a budeme vysílat — co chceme.
Co, aby nám šly do tlamy?
Ne tak otevřeně. Nastavíme cíl. Co ti brání chytat husy? To, že létají, jejich silná křídla. Zbavíme je křídel.
Ale jak?!
Uděláme tak, že husy samy se vzdají možnosti létat. K tomu vytvoříme image nové husy — pokrokové a svobodné — ve skutečnosti ale takové, jakou potřebujeme.
A otevřel se jim nový, obrovský svět. Pochopily husy, že zaostávají za životem, nic nevěděly, nic neznaly, a teď je čas začít žít nově.
Husáci se dívají na obrazovku a tam je show: hezká husice zpívá, skáče — naprosto nahá — oškubáná! Jen tu a tam se vidí krátké, ozdobně zastřihnuté peříčko. A zajíc-komentátor vesele křičí: „Poslední módní hit! Takto se oblékají ptáci po celém světě!
