Po snídani se medvídek Motya se svým dědečkem Borisem Michajlovičem vydali do lesa na borůvky. Cestou horlivě diskutovali o novinkách o koronaviru:
Musíš jíst borůvky a zeleninu, aby byl imunitní systém silný, pak se nám nebude bát žádný virus, ani "Korona"!
Říkal dědeček.
Teď, když si nasbíráme plné košíky borůvek, sami se najíme a rodičům je dáme!
To je velmi hezké, že chceš sdílet!
Schvalujícím gestem přikývl dědeček. Proti nim šel soused, jezevec Grigory:
Dobrý den, sousedé! Kam se vydáváte?
Dobrý den, Grigory!
Odpověděl Boris Michajlovič a podíval se na svého vnuka. Ale Motya mlčel a třásl se.
Dobrý den, Motya! Dlouho jsem tě neviděl, už jsi tak velký!
Obrátil se Grigory na medvídka. Motya mlčky se otočil stranou a zamračil se.
Jdeme si pro borůvky, abychom posílili imunitní systém.
Dědeček začal s sousedem hovořit, aby se od Motyho odvrátil.
No, přeji vám všeho dobrého!
Mávl rukou soused a pokračoval dál. Dědečkovi bylo velmi trapně za svého vnuka, a tak mu vypravěl jednu historii:
Tato historie se stala dávno v naší vesnici. Žil tu ježek Fufik. Nikdy se s nikým nepozdravil, jen si soptil do knírů: "Fu - fik, fu - fik - fujte", a všichni si mysleli, že říká: "Nebudu se s nikým zdravit". A my všichni víme, že když se zdravíme, přejeme si navzájem zdraví. Nikdo mu zdraví nepřál, nikdo se s ním nepozdravil. Brzy náš ježek oslabl, bolela ho záda, nožičky, začal špatně vidět. Chodí si s holí a soptí si: "Fu - fik, fu - fik - fujte". No, myslí si ježek, takto bych se mohl úplně ulehčit. Šel si k zubnímu lékaři a dal si vložit vypadlý přední zub. Usmál se zubnímu lékařovi a jasně řekl: "Fdravstfujte!", ještě jednou si to rozmyslel a vyslovil ještě jasněji: "Dobrý den!". Od té doby by jste nepoznali našeho ježka: chodí bez hole, usmívá se, zdraví se se všemi.
Až do lesa Motya šel mlčky. Představoval si bídného ježka, který chtěl a nemohl se zdravit. A on, Motya, může, má všechny zuby na místě, všechno je v pořádku, ale z nějakého důvodu mu je velmi těžké říci slovo: "Dobrý den".
A vzpomněl si na slova dědečka: "První krok je vždy nejtěžší, ale musíš ho překonat. Jinak nikdy neuvidíš štěstí pro všechny"
Poprvé se Motya pozdravil velmi tiše, se stydlivostí, skoro neslyšně, pak hlasitěji a sebevědoměji. A teď všem přátelsky mává rukou, aby ho viděli i zdaleka, a s úsměvem říká: "Dobrý den!".
