Zimou v lese je vždy velmi veselo! Lesní obyvatelé — zvířátka, ptáci, broučci a pavoučci tráví dny venku a hrají si s měkkým sněhem. Medvídek Sašek v zimě obvykle spí. Ale když zimní mrazy ustoupí a ve vzduchu je již cítit blížící se jaro, Sašek se tiše probudí a vyjde z své brlohy za své přátele.
Sašek je velmi veselý a aktivní medvídek, vždy jako první navrhuje zajímavé hry a ostatní zvířátka s radostí jeho nápady podporují.
Ale někdy hry, které si malý medvídek vymyslí, nejsou jen veselé, ale také nebezpečné. Jednou navrhl, aby si všichni zaběhali pod visícími ledovými krápníky, a poté ležel zajíček dlouho v nemocnici, protože mu krápník spadl přímo na tlapku.
A medvídkovi Saškovi maminka zakázala chodit ven a vymýšlet si lumpárny. Ale děti jsou děti, a Sašek dlouho nemohl zůstat doma, a jakmile se znovu ocitl venku, v jeho hlavě se samy sebou objevovaly nebezpečné, ale velmi veselé nápady.
Nejlepšími přáteli medvídka Saška byli dvojčata zajíci Toník a Vovík a krásná veverka Marušenka. Tentokrát se medvídek rozhodl pozvat své přátele, aby si hráli na ledu. Svolal je u velkého lesního jezera a řekl:
Pojďte si zahrát na přepravu! Uspořádáme štafetu na ledu? Kdo se nejrychleji dostane na druhý konec jezera — ten vyhrál!
My jsme za! — odpověděli zajíci Toník a Vovík v jednom chóru.
Ale veverka Marušenka se neměla spěch souhlasit s nebezpečnou hrou. Řekla svým přátelům:
Zdá se mi, že se začíná oteplovat a led může být křehký...
Tak co, máš strach? — podněcovali Marušenku zajíci v jednom chóru.
Vaše maminka vám neřekla, že je nebezpečné chodit po tenkém ledu? — řekla uražená Marušenka.
Řekla, řekla, — odpověděl Sašek, — ale jak by měla vědět, že je led už tenký? Mně se zdá, že nás snadno udrží, pojďme si to ověřit?
Pojď ty první, — řekl Toník a strčil veverku na led.
Ozval se praskot, ale nic se nestalo. Veverka se vyděsila, vykřikla a jedním skokem se ocitla na stromě.
V takové hry si nebudu hrát! Nechci se propadnout pod led! Jdu domů, — řekla a utekla.
Chvíli se nikdo z malých zvířátek neodvážil na led vstoupit. Všichni si ještě pamatovali praskot, který slyšeli. Ale medvídek Sašek řekl:
Co, zajíčkové, máte strach? Budeme si hrát? Nebo taky chceš domů?
Myslím, že půjdu domů, — ozval se hlas Vovíka.
Jak to? — zavolal na něj Toník, když se jeho bratr chystal odejít.
Nechci se propadnout pod led!
Vovíku, neblbni, zůstaň, pojďme si hrát, bude to zábava, — přesvědčoval Saška svého přítele.
Dobře, domů nepůjdu, ale na led taky ne. Budu koukat ze strany a řeknu, kdo vyhraje.
A tak se dohodli. Zajíček Toník a medvídek Sašek zaujali startovní pozici. Rozhodli se, že budou jezero překonávat postupně tam a zpět. A Vovík bude měřit čas a řekne, kdo je rychlejší.
Jako první se rozhodl startovat Toník. Přistoupil k okraji jezera, zavřel oči a když jeho bratr Vovík řekl: „Jdeme!
