Žila byla na světě malá holčička jménem Líza. Žila společně s maminkou a tatínkem. A ještě s nimi žila babička, která velmi ráda vnučce četla pohádky — krásné a kouzelné. V pokoji Lízy bylo mnoho skříněk, v každé z nich bylo mnoho knih.
Líza byla velmi hodná holčička. A všechno by bylo v pořádku, kdyby nebylo jednoho velkého neštěstí — její oči neviděly, narodila se slepá. Ale navzdory tomuto neštěstí věřila v zázraky a velmi často snila. Měla vytouženou mečtu — alespoň na chvíli, alespoň jedinkrát vidět maminku, tatínka a babičku — celou rodinu.
Jednou večer, jako obvykle, Líza šla spát. Babička jí přečetla na dobrou noc pohádku, přikryla vnučku, políbila ji a popřála jí dobrou noc. Líza tvrdě usnula.
A najednou se celý pokoj rozzářil paprsky jasného světla, v pokoji se rozsvítilo, jako by byl den. To Pohádka přišla k dívce na návštěvu a osvětlila její pokoj kouzelnou lucerničkou.
Lehce poťukala Lízu na rameno a řekla:
Vstávej, Lízičko, je čas!
Jak? A kam půjdeme a jak? Vždyť nic nevidím!
Podivila se Líza.
A copak nechceš začít vidět?
Samozřejmě, že chci! Moje vytouženépřání — vidět maminku, tatínka a babičku! Ale je to vůbec možné?
Všechno je možné, stačí si to jen velmi silně přát! Poletíme!
Na čem poletíme?
No třeba na něm!
Pohádka ukázala směrem k hračce — růžovému jednorožci, kterého dívce k narozeninám daroval tatínek. Pohádka se dotkla hračky svou kouzelnou lucerničkou a jednorožec ožil. Zamával křídly, vzal Lízu a Pohádku a vznesl se do výšin.
Letěli nočním nebem, kolem se třpytily hvězdy a měsíc jim osvětloval cestu.
A konečně přiletěli na Měsíc. Před nimi stál krásný palác se zlatými okny. Palác obklopovala nádherná zahrada, kde kvetly různé květiny a poletovali jasní pestří dlouhoocasí ptáci. Jednorožec se vrhl na trávu, protože byl velmi hladový. Líza běžela čichat k květinám. A Pohádka se usadila na pařez a začala něco hledat v kouzelné knize.
Líza přiběhla k Pohádce a zeptala se:
A co tam hledáš?
Chci najít kouzelné řádky, které nám pomohou vrátit ti zrak.
Odpověděla Pohádka.
Dlouho listovala stránku za stránkou, a najednou zvolala:
Našla jsem! Musíš počkat do rána a za úsvitu se umýt měsíční rosou ze všech těchto květin. Měsíční rosa je kouzelná a tvé oči začnou vidět. Konečně uvidíš maminku, tatínka a babičku.
Obrátila se Pohádka k Líze.
Líza nemohla dočkat rána a celou noc nezamhouřila oko.
Nastalo ráno, na Měsíci se začali probouzet ptáčci a zpívat své zvonivé písničky. Rozkvetly krásné květiny a na jejich okvětních lístcích se zaleskla rosa.
Líza přistoupila ke každé květině, nasbírala rosu do křišťálové číše a umyla si oči. A najednou světlo ozářilo vše kolem, před sebou uviděla Pohádku — krásnou, nádhernou dívku s dlouhými vlnitými vlasy zlatavé barvy.
Opravdu vidím! Kolem je tolik zajímavého, úžasného a krásného! Copak to není sen a všechno se mi to stalo doopravdy?
Dívka pevně zavřela oči a… probudila se doma ve své postýlce.
Maminko, tatínku, vidím! Vidím, uzdravila jsem se!
Vykřikla Líza.
Do pokoje vběhli maminka, tatínek a babička.
Jací jste všichni krásní! Přesně takové jsem si vás představovala!
Řekla Líza.
Takový kouzelný příběh se přihodil holčičce Líze. A byla to opravdu Pohádka?
Čtěte pohádky, učí nás věřit v zázraky!
