Petr velmi rád hrál online hry.
Proč jste mu vlastně ten tablet kupovali! Bude hrát ještě víc! ― rozčilovala se babička.
Tablety má dnes skoro každé dítě, a nic se neděje… ― oponoval táta.
A v telefonu je všechno drobné, s těmi hrami si zkazí zrak! ― dodávala máma.
Babička jen vzdychla a odešla do kuchyně. Zpočátku Petr hrál hry nečasto. Učil se, uklízel doma. Pak ale v jeho oblíbené hře začala sezóna turnajů. A tehdy to začalo!
Petře, slyšel jsi, že se v naší hře brzy bude konat turnaj? ― nadšeně zavolal Vašek a přiběhl ke kamarádovi.
Ne, a co je to turnaj?
No ty jsi ale pařez! ― divil se Vašek. ― Je to šampionát! Můžeš se stát mega drsným bojovníkem! Jenže já se asi nezúčastním. Máma mi nedovolí hrát tolik!
A dlouho se musí hrát? ― zeptal se Petr se zájmem.
Nejméně pět hodin! Soutěže potrvají asi dva dny. Musíš vyhrát všechny bitvy. A to je těžké: víš, jací tam jsou bojovníci!
Petr přišel domů jen s jednou myšlenkou: co by si měl vymyslet, aby mu dovolili ten turnaj absolvovat. Petr dokonce připravil sliby pro mámu a tátu: dobře se učit, uklízet pokoj, vždycky venčit Rexe, čistit klec křečkům a tak dále.
Doma byla jen babička. Teta onemocněla a rodiče za ní odjeli. Dva dny tu nebudou! Petr byl šťastný: babička není tak přísná jako máma a táta. Tentokrát bude turnaj jistě jeho!
Po chutném obědě Petr umyl za sebou talíř a tiše se babičky zeptal, přičemž se jí díval do očí:
Babi, můžu?
Co můžeš?
No, trochu si zahrát na tabletu… Mám dnes turnaj.
No, když je to turnaj, tak samozřejmě! ― usmála se babička. ― Ale jen chvilku.
Jasně, jasně! ― Petr popadl tablet a pohodlně se usadil na gauči.
Hra chlapce pohltila, neviděl a neslyšel nic kolem sebe. Bitvy byly těžké. Porazil jen tři bojovníky a začal hru znovu, když se ve dveřích dětského pokoje objevila babička:
Petře, žádal jsi jen chvilku, a už uplynula celá hodina! No dost, konči!
Babi, drahá, ještě jen minutku, poslední boj!
Pět minut, Petře, pět minut!
Ale po pěti minutách Petr ani nepomyslel tablet odložit. Znovu prohrál boj a velmi se rozzlobil: chtěl být vítězem, nebo v nejhorším případě obsadit druhé místo, aby Vašek zežloutl závistí. Ať ví, jaký je on drsný bojovník!
A když babička znovu nahlédla do pokoje, chlapec udělal, že její poznámky neslyší. Ano, věděl, že se babička urazí, ale pak se omluví, a teď je důležitá bitva! Babička chodila dovnitř několikrát, ale Petr buď mlčel, nebo jen mávl rukou: nemám čas. Nakonec to babička nevydržela:
Petře, už jsem ti unavená pořád říkat, že je načase s hraním přestat! Máš oči jako kulaté talíře! Slyšíš mě?
Chlapec mlčel.
Petře…
Ach, nech mě být, ty! «Petře, Petře»… Petr snědl medvěda!
Jak to se mnou mluvíš… ― třesoucím se hlasem promluvila babička.
Jak chci, tak mluvím! Je to můj byt a jsem tu pán! Nelíbí se ti to ― jdi pryč! ― poslední slova chlapec hlasitě vykřikl, pak vyskočil z gauče a práskl dveřmi svého pokoje přímo před babičkou.
Myslel si, že babička přijde znovu ho plísnit, ale slyšel jen tiché kroky za dveřmi.
Asi šla do kuchyně, ― pomyslel si, ― to je dobře. Právě dohraju, a pak se omluvím. Teď na to není čas: bitva je bitva!
Petr se úplně ponořil do hry. Kolik času uplynulo, nevěděl. Turnaj ještě neskončil, ale tabletu došla baterie. Chlapec si vzpomněl, že nabíječku nechal v obýváku.
No dobrá, ― řekl si Petr, ― půjdu pro nabíječku, zajdu za babičkou do kuchyně, omluvím se a pokračuji!
Petr se protáhl: všechny svaly ztuhly z toho, že dlouho seděl v jedné pozici. Otevřel dveře svého pokoje a divil se: na chodbě byla jiná tapeta a všechno vypadalo jinak.
Babička tu za pár hodin všechno přetapetovala, nebo co? ― řekl.
Když ale chlapec vešel do kuchyně, žádná babička tam nebyla. Byla tam jen dívka asi osmiletá. Seděla u stolu a za obě tváře si cpala bonbony.
Kdo jsi? ― zeptal se Petr.
Fája, ― řekla dívka, ― a vy jste asi, pane, instalatér?
Jaký instalatér? A jaký pane, jsem ti tak max. pár let starší!
Ha-ha! ― veselě se rozesmála dívka. ― Vy jste ale vtipálek! Vypadám snad jako babička?
Dost už mě zaměstnávej, ― Petr se rozzlobil, ― kdo jsi a kde je moje babička?
Jaká babička? ― zeptala se dívka.
Inna Grigorjevna ― je moje babička! Vysvětli mi, jak ses sem dostala, tebe babička vpustila?
Tady bydlím! ― dívka se uraženě našpulila. Pak si něco vzpomněla a dodala: ― Inna Grigorjevna ― to jsem už někde slyšela… Aha, vzpomněla jsem si! Táta mi o ní vyprávěl. Je to moje prababička. Říkal také, že zmizela ještě před jeho narozením. Její nejstarší vnuk ji urazil. Tak se zabořil do hry v tabletu, že nikoho neviděl a neslyšel. Jeho rodiče ― moje babička a dědeček ― se ho snažili přivést k rozumu, volali lékaře, ale všechno bylo marné. Dokonce objevili novou nemoc ― říká se jí «zombikomp». Od té doby k tomu chlapci, a ten je mimochodem můj strýc, přestali chodit. Doktor řekl, že ani jídlo nepotřebuje, vždyť se přestěhoval do virtuálního světa. Na dveře jeho pokoje dokonce pověsili cedulku: «Nevstupovat!».
Petr zbledl hrůzou:
A babička, kam zmizela?
Od toho večera ji nikdo neviděl. Počkat, a vy jste nebyl z té místnosti s cedulkou? Vy jste můj strýc z virtuálního světa?
Petr nic neodpověděl. Vyběhl z kuchyně a vběhl do svého pokoje. Když se podíval do zrcadla, neviděl chlapce. Z zrcadla na něj hleděl unavený bledý dědeček.
Co jsem to provedl! ― vykřikl Petr. ― Kvůli nějaké hloupé hře zmizela babička! Babičko, má milá babičko…
Petr, vzlykajíc, padl do postele a ze své bezmoci usnul.
Petře, Petře…
Někdo ho jemně zatřásl za rameno. Když Petr otevřel oči, uviděl svou babičku.
Babičko, drahá, ty ses vrátila!
Ale já jsem nikam neodcházela, jen jsem seděla v kuchyni, abych ti nepřekážela…
Ty mi nepřekážíš… Babičko, promiň mi to, nechtěl jsem tě urazit, upřímně!
Babička se usmála:
Nezlobím se na tebe, Petře.
A chlapec si pomyslel: «Jak dobře, že to byl jen sen!».
Petr si i teď občas může zahrát nějakou hru. Ale teď už ví, že je to jen hra, a skutečný svět je mnohem zajímavější!
