Stavenímu sněhuláka není tak jednoduché. Nejdřív je třeba všechno pořádně spočítat. Rozhodnout, z kolika koulí bude sněhulák, kde ho nejlépe umístit, aby všichni na dvoře, když kolem projdou, obdivně říkali: "Ty vole, kluci, Honza s Pepíkem, to jste šikulové! Jaký krásný sněhuláka jste postavili, až se raduje oko!"
S místem jsme se dlouho rozhodovali. Honza chtěl sněhuláka postavit na dětském hřišti, ale já vím, že taková krása jako náš sněhulák tam dlouho nevydrží. A tak mu říkám:
Honzo, no vymýšlej, kde bychom ho na dětském hřišti postavili? U pískoviště? Tak přijdou kluci s lopatkami a kbelíky a rychle ho rozloží na součástky, ani mrkev nezbude!
Máš pravdu, Jene, to je rozumné. Tak kam bychom měli našeho krásavce postavit?
To je přece jednoduché — u našeho vchodu. Ještě mu dáme lopatu do ruky, bude jako dva kapky vody náš domovník, strýc Tomáš.
Ty vole! Jak bychom měli sněhuláka stavět u vchodu, bude všem překážet, za to nám určitě nikdo nepoděkuje!
Zkrátka, dlouho jsme s Honzou diskutovali, ale nakonec jsme se dohodli: na našem dvoře nedávno postavili velký novoroční stromek, vidět ho z každého okna, tak tam sněhuláka postavíme. A každý, kdo se bude chtít podívat na stromek, si všimne našeho díla.
Víte, co je na stavbě sněhuláka nejtěžší? Myslíte, že válcovat velkou sněhovou kouli? Nebo ji postavit nahoru? Nic takového. Nejtěžší je pracovat společně. A právě u nás s Honzou to zpočátku nešlo.
Říkám mu: "Honzo, ty budeš válcovat první kouli, já druhou, a třetí budeme válcovat spolu, aby to bylo poctivé." Ale on nic, začal tvrdit, že první koule se válcuje nejtěžší a že je největší ze všech tří. Nakonec jsme se dohodli, že já budu válcovat první kouli a Honza zbytek.
Ale ani tady to nešlo. Honzova druhá sněhová koule byla větší než moje první! No, nic se neděje, není nadarmo, že jsme s ním kamarádi od školky. Přizpůsobili jsme se práci, začali si navzájem pomáhat. Válcovali jsme tak velkou první kouli, širší než stromek, určitě!
Pak mě Honza posadil si na ramena a já nějak postavil ostatní koule nahoru. Prostě jsem, jak bych to řekl, o trochu větší než Honza, ty koule zvednout mi není těžké, chodím na sport o víkendech, trénuji. Ale Honza je o hlavu vyšší než já, tak jsme se rozhodli, že on mě bude zvedat na ramena a já budu sněhové koule stavět.
Pravda, jednou skoro celá naše konstrukce spadla! Tehdy jsem se vyděsil, křičím na Honzu:
Padá! Pozor! Střeží se!
Drž, drž, nepouštěj, teď si něco vymyslíme, — křičí mi v odpověď.
Tady, abych byl upřímný, bez pomoci zvenčí se neobešlo. A kdo by si myslel, že Mária, moje sousedka z prvního patra, bude tak zručná. Jakmile viděla, že koule padá, hned k nám přiběhla, podržela ji, zajistila ji. Zkrátka, všechno bylo v pořádku! A Mária je o dva roky mladší než já.
Nebylo co dělat, museli jsme ji vzít do stavební party. Procházela si se psem, malým takovým, jmenuje se Ruda. Taky nám moc pomáhal, zvedal nám náladu!
A Mária, ta je šikulka, neztratila se, říká:
Tak! Co to je za sněhuláka bez kbelíku na hlavě?
A kde bych ho vzal? Máma mi určitě kbelík nedá, — řekl jsem čistou pravdu. Už když jsem šel z domu, jsem si ho od mámy půjčoval. Ale nic, nechtěla.
Já vím, kde kbelík vzít! Čekejte tady! — řekl Honza a utekl neznámým směrem.
S Marií a Rudou jsme neztráceli čas. Postavili jsme mrkev místo nosu, tu jsem přinesl z domu. A Mária vytáhla z kapsy pár velkých knoflíků. Samozřejmě ne stejných, ale co na tom! Zato oči vyšly skvělé. Rychle jsme válcovali ještě pár kuliček na ruce a nohy. Postavili jsme je a pochopili jsme, že bez kbelíku sněhulák opravdu vypadá nedokončený. A Ruda to potvrdil, hlasitě řekl: "Haf-haf".
Měli jsme štěstí, že Honza to zvládl rychle. Sehnal někde velký červený plastový kbelík. Postavili jsme ho sněhuláku na hlavu a dlouho jsme stáli a obdivovali naše dílo.
Bude škoda, když se rozpustí, — smutně řekla Mária.
Teď je sice zima teplá, ale sníh leží dlouho. Tak by se neměl rozpustit rychle, — odpověděl jí Honza.
Dlouho jsem koukal na našeho krásného sněhuláka. Vypadal, jako by přišel přímo z novoroční pohlednice. Zatímco jsme pracovali, venku se stmívalo. V zimě se stmívá rychle, a my jsme byli tak ponořeni do práce, že jsme si toho všimli, až když se na stromku vedle rozsvítila barevná girlanda.
A co kdybychom si udělali fotku na památku? — navrhl jsem klukům.
Tak jsem chtěl zachytit tento šťastný moment dětství. Tento novoroční zázrak, který nevytvořil Děda Mráz, ale my, Jeník, Honza, Mária a samozřejmě Ruda. Nebylo mi líto utratit poslední záběr na fotoaparátu za takový moment.
Fotoaparát mi dal táta, řekl: "Nauč se hledat krásu kolem sebe, ale neplýtvej záběry, film je drahý." Ale věděl jsem, že se tátovi můj záběr bude líbit.
Kluci podporovali mou myšlenku. Ačkoli bylo tma, podařilo se nám postavit se tak, aby bylo vidět nás, a uprostřed záběru byl náš Sněhulák. Ano, ano, právě tak, s velkým písmenem. Fotoaparát jsme dali domovníkovi strýci Tomášovi, ten nás s radostí vyfotografoval.
A pak jsme se rozešli domů. Večer jsem ještě dlouho koukal z okna na sněhuláka. A když jsem se ráno probudil, viděl jsem, že se přes noc naklonil a vítr mu odnesl kbelík. Ale, jak je to zvláštní, vůbec jsem se nerozrušil, už to nebylo důležité. Skutečný novoroční zázrak se stal včera — když jsme pracovali společně a vytvářeli něco krásného.
