V jednom nádherném městě s úžasným názvem Zázrak žila-byla malá holčička jménem Lída. Holčičce bylo šest let a nedávno začala chodit do školy, do první třídy.
Lída byla velmi bystrá holčička a velmi zvídavá. Když se někde děly nějaké zajímavé události, holčička musela vždy všechno vědět a být ve středu pozornosti.
Měla Lída ještě jednu zvláštnost — holčička vůbec nevěřila v pohádky a myslela si, že ji všichni kolem podvádějí.
Jednoho večera, když maminka ukládala dcerku spát a vyprávěla pohádku o Slepičce Rjábě, holčička rozhořčeně řekla:
Maminko, no co to povídáš? Vždyť slepice přece nemůže snést zlaté vejce! Vždyť u naší babičky na vesnici slepičky snášejí obyčejná vejce a nemá v kurníku žádná zlatá.
Lídičko, to je přece pohádka! Ale musíš vědět, že v životě se často dějí zázraky a pohádky ve skutečnosti všechno vědí a všechno vidí.
Odpovídala maminka dceři.
Jé, to nemůžu! I když mi je teprve šest let, celou pravdu o pohádkách znám. Vždyť Katka ze sousedního domu měla sen — naučit se krásně zpívat. A tak jí maminka slíbila, že jednoho krásného dne, až bude trochu starší, přijde k nim domů pohádka a naučí ji zpívat. A co? Už uplynuly tři měsíce a Katka jak eumět zpívat neuměla, tak se to nenaučila.
Rozesmála se holčička.
No možná ještě nenastal ten správný čas, nebo možná to vůbec není ten zázrak, který se má stát Katce.
Odpovídala maminka Lídě.
Každý večer maminka vyprávěla dceři novou pohádku a pokaždé Lída pochybovala o tom, že se všechno děje opravdu tak, jak maminka vypráví.
Jednou poslouchala Lída pohádku o Zlaté rybce, která mohla plnit přání. Maminka se snažila, vybírala ty nejzajímavější příběhy a moc chtěla, aby dcerka přece jen uvěřila v zázraky.
Ale Lída byla tvrdohlavá:
Maminko, no zase vyprávíš nepravdivé příběhy! Vždyť jak může rybka mluvit? To přece není možné! A kdo ty pohádky vlastně vymýšlí?
Ptala se holčička s údivem.
Maminka jen rozhodila rukama, nevěděla, co dceři odpovědět.
A ještě měla Lída jeden sen — naučit se plavat. Někteří z jejích vrstevníků už chodili s maminkami a tatínky na řeku, která byla nedaleko města, a plavali už bez kruhu, samostatně.
Holčička si stokrát představovala, jak běží do teplé řeky a potápí se s otevřenýma očima pod vodu, kde může pozorovat krásný podvodní svět. Ale kolikrát jí maminka nevysvětlovala, jak má hýbat ručičkami a nožičkami ve vodě, nic se Lídě nedařilo.
Jednou, když skončily hodiny, rozhodla se Lída jít domů ne po břehu, ale přes dřevěný můstek nad řekou. Spolužáci často běhali přes něj na druhý břeh, ale Lída se bála — můstek se zdál tak křehký, že se bála, že z něj spadne.
Ale jednoho krásného dne se holčička rozhodla zkrátit si cestu a vydat se domů přes můstek, po kterém už přešly na druhý břeh její spolužačky.
A tak Lída vstoupila na okraj můstku, udělala ještě krůček, ještě a ještě jeden, a tak došla do poloviny. Najednou jedna dřevěná prkénko spadlo a noha holčičky se ocitla jako v pasti. Pak se rozlomila ještě jedna destička a holčička spadla přímo do vody.
Lída ucítila, jak chladná voda pokryla její hlavu a ručičky a nožičky úplně přestaly holčičku poslouchat.
Pomoc!
Ze všech sil křičela Lída, snažila se vynořit a znovu se ponořila pod vodu.
A najednou pod vodou uviděla jasné světlo a pak se před ní objevila krásná mořská víla. Její oči zářily jasným světlem, zlatavé vlasy se jako vlny vlnily ve vodě a na tváři měla úsměv.
Plav, Lído! Umíš plavat, plavěš nejlépe ze všech!
Pronesla mořská víla.
Holčička začala hýbat rukama a nohama, hned se vynořila a plavala k břehu. Úplně přestala mít strach, pochopila, že se naučila plavat a už se nemusí ničeho bát.
Když vyšla na břeh, podívala se do vody. Ale tam už nebyla ani krásná mořská víla, ani jasné světlo od zářivých očí krásné dívky, kterou Lída právě viděla. A jen odvaha a sebevědomí se u Lídy objevily.
Trochu se vzpamatovala a Lída se vydala domů.
Proč jsi celá mokrá?
S údivem se zeptala maminka Lídy.
Maminko, mamičko, viděla jsem pohádku! Pomohla mi naučit se plavat a teď se nebojím chodit domů přes můstek. To určitě byla pohádka, jsem si jistá. Byla tak krásná, s laskavýma očima a zářivým úsměvem. Jak jsem mohla dřív nevěřit v zázraky!
Od té doby Lída věděla, že pohádka bude vždy nablízku a vždy bude pomáhat. Pohádka pomohla holčičce uvěřit v zázraky, které se dějí v životě každého člověka.
Často pohádky pro děti pomáhají nám naučit se věřit v zázraky, které se dějí každý den. Stačí jen uvěřit a sny se začnou plnit!
