Dráček I, sytý a spokojený, se vrátil domů. Opatrně vletěl do svého pokoje, kde na něj už čekala maminka drakyně.
A kde ses toulal, uličníku? Hledali jsme tě všude!
Dráček I mlčky sedl na svou postel. Nevěděl, co mamince odpovědět. Lhát nechtěl, ale pravdu říct se bál. Velmi se rozčílil a jeho kůže změnila barvu z fialové na zářivě růžovou.
Tak tak. Pokud mi neodpovíš, čeká tě trest, ― přísně pronesla maminka, ― vezmu ti počítač na týden!
Já, já, já, ― koktal I, ― slyšel jsem vyprávění sestřičky o bobulích a chtěl jsem se přesvědčit, že nás neklame. Letěl jsem na návštěvu k lidem, k hodné babičce a malému chlapci.
To je ale trest! ― rozhořčila se maminka. ― Z pohádkové země se k lidem přece nelétá. A co kdyby ti ublížili? A co kdyby tě zavřeli do klece nebo přivázali na řetěz? Drželi by tě jako domácího mazlíčka? Pak by ses už k nám nevrátil!
Už to nikdy neudělám, ― rozplakal se dráček I velkými slzami a jeho kůže z růžové zezelenala do sytě zelené.
Tu oknem vletěla Di.
Tak tady jsi! Hned ti něco vynadám! ― vykřikla.
Stop! ― zarazila ji drakyně. ― On už pochopil, co provedl, a uvědomil si, že se s rodinou takto jednat nesmí. Že ano, I?
Ano-ano-ano, ― vzlykal dráček.
A kde vlastně byl? ― zeptala se sestřička.
Kde, kde? ― odsekl I. ― Létal jsem k lidem, k tvojí známé ― hodné babičce a k chlapci. Pohostila mě bobulemi. Jen s ní byl jiný chlapec.
Jak jiný? ― divila se sestřička. ― Taky mění barvu kůže?
Ne, babička mu říkala Jakub. Další chlapec ― Tomáš ― přijde za tři dny, tak říkala.
Aha… ― protáhla Di.
Tak dost! Zakazuji vám létat k lidem! Pamatujete, před dávnými časy mi babička vyprávěla, že lidé napadli dráčky a naši příbuzní zahynuli.
To bylo před dvěma sty lety. Draci tehdy byli o-o-opravdu velcí a taky nevlídní. Proč náš strýc drak unesl ženu z lidského kmene? Chtěl ji snad sníst? ― uvažovala Di.
Potom se stalo, ― pokračovala maminka, ― že jeden kouzelník proměnil obří draky v malinké. Teď můžeme žít v pohádkové zemi a nemusíme létat ke zlým lidem.
A proč nás proměnil v malé dráčky? ― naivně se zeptal I.
Jak proč? Kouzelná země je malá. Kdybychom byli tak obrovští jako před tisíci lety, prostě bychom se sem nevešli.
Rodina se sešla u oběda. Drakyně vyprávěla o dobrodružstvích malého I. Rodiče, babičky a dědečkové se po chvíli rozmýšlení rozhodli, že přece jen k lidem zaletí, aby na vlastní oči viděli to, o čem jim děti vyprávěly.
Brzy v neděli ráno vyšli na zahradu babička s dědečkem. Byl srpen, na keřích zrál rybíz a měl se sklidit na prodej.
Ty trhej červený rybíz, já začnu s bílým, je ho podstatně víc, ― řekl dědeček.
Musíme si pospíšit, jinak přijdou zákazníci už v deset ráno, a dnes slibují horký den, ― souhlasila babička.
Usedli na židličky u keřů s bobulemi a pustili se do práce. Najednou se ozval nějaký zvláštní hukot.
Slyšíš to? Nějaké bzučení! Nebo mi to jen hučí v hlavě? ― zeptal se dědeček.
Ne, ― odpověděla babička, ― nic neslyším.
Asi tlak, ― zarazil se muž.
Barometr je dnes v normě. Jak to, že ti najednou tlak stoupl? ― divila se babička. ― Zajdi do domu, změř si ho a vezmi si prášek.
Dědeček se se zakřeháním zvedl a odšoural se k domu. Babička pokračovala ve sběru rybízu. Najednou se odnikud před jejíma očima objevila malá dráčata. Celá hromada!
Žena oněměla. Kdyby o malých drakách nevěděla, mohla by se od úleku i zhroutit.
No to je ale věc! ― vydechla.
Přiletěli jsme vás navštívit! ― volali sborem I a Di. ― A kde jsou vaši chlapci?
Vždyť je neděle, jsou doma, ― odpověděla babička tiše. Nevěděla, jak se má chovat k nevítaným hostům.
Přiletěli jsme se podívat, jak žijete, ― řekli dospělí dráčci.
No, žijeme docela dobře. Zrovna sbíráme bobule, ― zmátla se babička.
Tak jsme chtěly s chlapci popovídat, ― posmutněly děti.
Nejsou tu, ― povzdechla si babička. ― Tak co vám nabídnu? Pomozte mi sbírat bobule. A klidně si jezte sami. Keř jsem opláchla vodou. Vy jste ale hodně…
Rodinka dráčků obsadila keř červeného rybízu a začala jíst bobule.
Děti říkají, že lidé jsou hodní a pohostinní. Je to pravda? ― zeptala se maminka drakyně.
Jsou různí. Vaši dráčci jsou přece taky různí, ne?
Už jsme se najedli, ― vykřikl kdosi z rodiny.
Najedli? Tak pomozte obrat všechny bobule a naplňte kbelík, ― velel tatínek dráček.
Před očima babičky to zamelíkalo a zavířilo jako vážky.
Navrhuji, abyste si kbelík s bobulemi odnesli domů. Bude to můj dárek, ― usmála se babička.
Děkujeme, bobule si nevezmeme. Všichni jsme sem přiletěli a najedli jsme se, ― odpověděla mamka drakyně, ― pomůžeme vám a poletíme zpátky.
Ozvaly se kroky.
Můj dědeček se vrací!
Dráčci se schovali v keři rybízu.
Změřil jsem tlak. V normě. Nechápu, copak mi v uších hučelo?
Vrať se, přines mi vodu, ― prohnaně řekla babička.
Dědeček se otočil, zabručel si cosi pod vousy a odšoural se zpátky do domu.
Dědeček se zanedlouho vrátí. Nechci, aby vás viděl, ― nesměle pronesla hospodyně.
A co, je zlý? Mohl by nás urazit? ― sypaly se otázky od dráčků.
Ne-ne, co to říkáte! Jen se bojím, že když vás uvidí, omdlí. Nemá fantazii, je velmi vážný. Pohádky nečte, v zázraky nevěří.
Dobře. Všechny bobule jsme z keře sebrali, pomohli jsme vám. Za pohostinnost a za pohoštění děkujeme! ― zavolali dráčci a okamžitě se vznesli vzhůru.
Babička zvedla hlavu, podívala se na oblohu a zamávala jim!
Co tam vidíš? ― zeptal se muž a přišel blíž. ― Takhle mávat rukama.
Nějaká mušky, ― usmívala se babička.
Ty jo! Ty jsi s tím keřem tak rychle hotová! Nasbírala jsi plný kbelík.
Ty jsi zase chodil sem a tam dlouho.
Vždyť jsi mě sama poslala: měř tlak, pak jí nes vodu…
Dost reptání. Nes plný kbelík k bráně a prázdný si vezmi.
Dráčci se vrátili do své pohádkové země a žijí tam dál, jako žili. Často vzpomínají na svou cestu k lidem, na chuť rybízu a spokojeně mlaskají jazýčky.
Uplyne čas a zase se s lidmi budou chtít vidět a přiletí na návštěvu.
