V pohádkové vesničce žilo malé štěňátko jménem Tužík. Byl veselý a společenský, měl spoustu přátel, ale ti se s ním nechtěli hrát, protože byl příliš malý, a neustále před ním utíkali a schovávali se.
Tužík je neustále obtěžoval otázkami: proč, kam běží, ale přátelé si vždy dělali legraci a odpovídali, že je ještě moc malý. Jednoho dne, když slyšel znovu stejná slova, štěňátko se urazilo, rozplakalo se a rozhodlo se навсегда opustit domov.
Tužík si vzal tašku, sebral své oblíbené hračky, vytáhl z police knihu, od které se nikdy neodloučil – byly to jeho oblíbené pohádky, znal je všechny zpaměti, a vydal se, kam ho oči vedly.
Dlouho štěňátko bloudilo okolím, až jednoho dne zabloudilo do jedné vesnice. Když běželo kolem krásné budovy, Tužík uslyšel dětské hlasy, zajímalo ho to, a tak se rozhodlo zajít si na návštěvu.
Když děti viděly malé štěňátko s knihou v tlapě, přiběhly k němu, začaly ho hladit a ptát se na barevnou knihu. Štěňátko bylo tak šťastné, že se o něj zajímají, že bylo ochotné podělit se se všemi znalostmi, které mělo.
Děti mu zase ukázaly okolí. Tužík pochopil, že nemá kam jít, a tak se rozhodl poprosit děti, aby ho nechaly u sebe. Velmi si přál pozornost a péči.
Od té doby děti často navštěvovaly štěňátko, hrály si s ním, a ono vytahovalo z tašky knihu a vyprávělo jim své oblíbené pohádky.
