Žil jednou v jedné daleké-předaleké ovocné zemi jménem Ovocnélie roztomilý Avokadík. Všichni mu říkali prostě Avík.
Maminka Avokadenka a tatínek Avokado ho milovali a rozmazlovali tak, že snad v celé Ovocnélii nebyl ovoce rozmazlenější než Avík.
Rodiče se snažili mu vyhovět ve všem, jen aby jejich synáček byl šťastný a nikdy se nezlobil.
V rodině avokádků byla nádherná tradice. Každý den spolu chodili na procházku do kouzelné ovocné zahrady, protože tam bylo v každém ročním období teplo.
Kouzlo té zahrady spočívalo v tom, že když ovoce bylo šťastné, svítilo tam slunce, zelenala se tráva a ptáčci zpívali úžasné písničky.
Když se ovoce ale zlobilo, mračilo se, bylo hrubé nebo smutné, slunce zmizelo, nad zahradou se stahovala mračna, zvedal se silný vítr a spustil se déšť s bouřkou.
Jednou se Avík procházel po zahradě a všiml si, že kousek od ní prodávají obrovskou jahodovou zmrzlinu s čokoládovými drobečky. Strašně si ji chtěl dát. Začal rodiče prosit, aby mu ji koupili.
Nejdřív mu maminka s tatínkem odmítli, protože Avíkovi mohlo po tolika studeném jídle bolet krk. Avík začal naschvál zlobit, a tak rodiče ustoupili a koupili mu obrovskou zmrzlinu.
Po snědení zmrzliny Avík skoro hned onemocněl. Celá rodina se musela okamžitě vrátit domů.
V té chvíli v zahradě zmizelo slunce a ptáčci přestali zpívat své krásné písničky, protože cítili, jak se rodiče bojí o synáčka.
Rodiče Avíka dlouho léčili všelijakými sirupy, hořkými odvary a obklady. Nakonec se uzdravil a rodina mohla znovu vyjít do milované ovocné zahrady.
Avík si hrál na honěnou, schovávanou a dělal grimasy. Tatínek ho fotil. Pak maminka synáčka pohostila chutným chlebíčkem. Všichni byli šťastní.
Tu ale Avík uviděl svého kamaráda Banánka. V rukou měl obrovský nafukovací balónek ve tvaru banánu. Avík se velmi rozzlobil, že jeho kamarád má balónek a on ne.
Přišel k rodičům a začal požadovat, aby mu koupili balónek ve tvaru avokáda. A ten měl být ještě větší než Banánkův.
Rodiče mu nejdřív koupi obrovského balónku odmítli. Avík začal nejen natahovat, ale řvát a to velmi hlasitě. Mamince s tatínkem nezbylo nic jiného, než opět ustoupit svému rozmazlenému synáčkovi a balónek koupit.
V ovocné zahradě se znovu zatmělo, listy na stromech zežloutly, zvedl se vítr, tak silný, že Avík se balónkem málem vznesl. Naštěstí ho rodiče stihli chytit.
Avík se velmi lekl a zarmoutil, ale když se vrátil domů, rychle na celou událost zapomněl a začal se chovat jako dřív.
Dny ubíhaly. Avík chtěl stále víc dárků a stále dražší zábavu. Rodiče museli hodně pracovat, aby uspokojili požadavky svého syna. Velmi se unavovali a domů se vraceli pozdě. Někdy ani neměli sílu přečíst Avíkovi pohádku před spaním. O tom, že by spolu šli na procházku a hráli si v milované ovocné zahradě, nemohla být ani řeč.
Jednoho nedělního rána se rodina avokádků přesto vydala do kouzelné ovocné zahrady. Ale bylo tam smutno.
Rodiče byli zamyšlení a tiší. Jen Avík se bavil. Napadlo ho, že v zahradě je chladněji než obvykle a slunce jen sotva vykukuje zpoza mraků. Ale rychle na to zapomněl.
Zahrada to ale všechno věděla a cítila. Byla taková proto, že rodiče Avíka si uvědomovali, jak špatně synáčka vychovávají, že ho příliš rozmazlili, ale nevědí, co teď dělat.
Procházeli se v zamyšlení a uviděli oznámení: «Do obchodu s hračkami přišlo letadlo nejnovějšího modelu! Pospěšte si, koupit! Množství zboží je omezeno!!! »
Avíkovi zajiskřily oči a tak moc chtěl to letadlo, že nemohl vydržet. Začal rodiče prosit, aby ho koupili. Maminka s tatínkem se snažili synáčkovi vysvětlit, že letadlo je příliš drahé a že na jeho koupi by padla celá výplata. Avík ale nechtěl nic poslouchat.
Padl na zem, začal křičet a kopat nohama. Kolemjdoucí se na něj udiveně dívali. Rodiče se za syna velmi styděli.
A co ovocná zahrada? Tam bylo úplně smutno. Mračna se stáhla, vítr začal trhat listy ze stromů, zahřmělo a spustil takový liják, že rodina avokádků промokla do posledního vlákna.
Avík celý týden plakal, prosil o to letadlo a dokonce odmítal jídlo.
Synku, když koupíme letadýlko, budeme muset pracovat ještě víc, nebudeme mít čas si spolu hrát, ― říkali rodiče.
Ale Avíkovi to bylo jedno.
Jaképak to jsou rodiče, když nemůžou koupit jedinému synovi letadlo! Já s vámi taky nechci chodit ven, potřebuju LE-TA-DLO! ― křičel na ně v odpověď.
Rodiče to nevydrželi a opět synovi ustoupili, za hračku utratili všechny zbylé peníze. Teď museli pracovat ještě víc.
Avík měl stále nové hračky, ale rodiče už skoro neviděl. Rodina přestala trávit čas spolu, hrát si, chodit ven a prostě se bavit.
Zdálo se, že Avík má všechno, co si přeje. Chyběla mu ale to nejdůležitější, pozornost rodičů. Nebyl nikdo, s kým by pouštěl drak a procházel se v kouzelném lese, nikdo, komu by vyprávěl vtipnou historku, která se mu přihodila přes den, nikdo ho nelíbal a neobjímal.
Jednou se Avík vydal do kouzelné zahrady sám, ale bylo mu tam velmi smutno.
Zahrada jako by ztuhla a čekala na něco velmi neobvyklého, co se má stát velmi brzy.
Avík se procházel po místech, kde byl šťastný, a vzpomínal. Tady byl s rodiči na pikniku, tady s tatínkem pouštěl draka, tady maminka seděla na lavičce a zpívala mu písničku a objímala ho pevně-pevně, a za tímhle stromem se schovával a dlouho ho nemohli najít.
Když na to Avík myslel, na tváři se mu objevil úsměv, a pak hořce zaplakal. Plakal tak dlouho, dokud mu slzy nedošly a nezačaly ho bolet oči. Zdálo se, že spolu se slzami z Avíka vychází všechno špatné a rodí se něco krásného.
Když se vyplakal, Avík konečně pochopil, co provedl. Vlastníma rukama zničil všechny ty krásné chvíle a za zbytečné hračky a zábavu vyměnil nejdražší věc, své rodiče.
Jak moc je urazil, byl nevděčným a rozmazleným dítětem, které jen něco chtělo, ale nic nedávalo na oplátku.
Avík pevně se rozhodl, že se rodičů musí omluvit, a utíkal domů. Byl tak rozrušený, že si ani nevšiml zahrady.
Zahrada ale začala ožívat, všude se rozskákaly sluneční paprsky, rozkvetly květiny, které tu nikdy předtím nerostly, ptáci začali zpívat jinak.
Avokadík si nemohl najít místo, chodil z kouta do kouta a díval se z okna a čekal na rodiče. Když se maminka s tatínkem vrátili, běžel jim naproti a silně-silně je objal. Tatínek Avokado a maminka Avokadenka byli velmi překvapeni, jak se syn chová.
Synku, co se děje? Něco se stalo? Nic tě nebolí? ― zeptala se maminka.
Mami, tati, jsem vám tak moc vinen! ― řekl Avík se slzami v očích. ― Kvůli mně pracujete dnem i nocí. Dnes jsem pochopil, že hračky nepotřebuju. Potřebuju vás, vaši lásku a pozornost. Prosím, odpusťte mi, už tolik nepracujte.
Synku, moc tě milujeme, přejeme ti jen dobré a rozhodně se na tebe nezlobíme. Je moc dobře, že sám pochopíš, jak důležitá je rodina, a ne věci, ― odpověděli rodiče.
Všichni se objali a rozplakali.
Od dneška bude všechno při starém! Ne, bude to ještě lepší! ― zvolal tatínek Avokado.
Tak co, sbalíme se a půjdeme na procházku do naší milované kouzelné ovocné zahrady? ― navrhla maminka.
Když avokádkové přišli do zahrady, bylo tam všechno ještě lepší než předtím. Ačkoli byla venku zima, v kouzelné zahradě panovalo léto. Svítilo tu příjemné sluníčko, na obloze se skvěla duha, zahrada voněla dosud neviděnými květinami a ptáci zpívali ty nejkrásnější písničky. Všichni se usmívali a byli přívětiví, když potkali rodinu avokádků.
Avík a jeho rodiče byli prostě šťastní, protože jeden druhého měli. Avík si dal slovo, že už nikdy rodiče neurazí.
