Byl teplý letní den, foukal lehký větřík. Zajíc běžel po pěšince a najednou narazil na něco ostrého.
Ach, a ty kdo jsi?
Jsem Ježek bez zapínání.
Ukázalo se, že to byl ježek. Nechtěně zajíce píchl.
A proč kousáš? Vždyť jsi tak roztomilý! ― zeptal se zajíc.
Rostou mi jehly, ― odpověděl Ježek.
Ale jiní ježci přece nepíchají jen tak!
To proto, že jiní ježci nosí mikiny se zapínáním. A já nemám zapínání, takže mi moji mikinu odfoukne vítr a já se zježím.
Tak proč jsi mlčel? ― vykřikl zajíc. ― Pojď ke mně domů! Něco vymyslíme!
Děkuji, zajíčku! ― zaradoval se Ježek. ― A jak se jmenuješ?
Prostě Zajíc. A ty?
A já jsem Ježek bez zapínání.
Můžu ti říkat jen Ježku? ― zeptal se Zajíc.
Samozřejmě, můžeš! ― vykřikl Ježek.
A tak šli na návštěvu k Zajíci.
Jaké zapínání ti tedy chybí? ― zeptal se Zajíc.
Všichni ježci mají mikiny. Ale oblékáme je jen na procházku, abychom nikoho nepíchli. Na těchto mikinách jsou zapínání. A já nemám ani jediné zapínání, ― povzdechl si Ježek.
Neboj se! Hned to napravíme!
Jak?
Zapínání ti přišiju na mikinu. Hned pro ně doběhnu!
Zajíc našel v skříňce zapínání a jehlou s nití je přišil k Ježkově mikině.
Tady, vezmi si, ― řekl, ― na této mikině jsou teď celých 9 zapínání!
Děkuji ti, Zajíci! Všichni ježci mají 7 nebo 8 zapínání! A já jich mám celých 9! ― nadchl se Ježek.
Takhle se Ježek bez zapínání stal prostě Ježkem. A Zajíček projevil laskavost a pomohl novému kamarádovi, i když byl ostnatý.
