V jednom velkém-velkém městě žila holčička Alena. Žila s rodiči v mnohapatrové budově a často si hrála na dětském hřišti.
Na podzim měla jít do školy, takže si holčička už zapamatovala všechna písmena a číslice. Alena byla hodná a poslušná holčička, vždy poslouchala maminku. Nebo skoro vždy…
Holčičce se velmi nelíbilo, když maminka prosila, aby přišla domů nebo šla spát. Měla tisíc výmluv na maminčiny rady. Zvlášť se rozčilovala, když se věnovala kreslení.
Nechci se odvádět od kreslení, nikdy-nikdy!
Trvala na svém holčička.
Nejvíc na světě miluji kreslit!
A proč nikdy nekreslíš tužkami?
Zeptala se maminka.
Proč nekreslím, kreslím, ale pak to smažu. Kolem jsou takové živé barvy a tužky nemohou předat veškerou krásu, proto tužkami nekreslím.
Vysvětlila holčička.
Jednoho večera Alena seděla u svého psacího stolu a jako vždy kreslila. Byla tak unavená z celého dne, že si ani nevšimla, že se jí oči zavírají a Alena bez vědomí usnula.
A holčičce se zdál úžasný, barevný a kouzelný sen. Alena se dostala do tajemné neznámé země, kde obyvateli byly… barvy.
Ó, jak je tady krásně! Domy byly jako tužky, stromy zelené jako štětce a po ulicích chodily kulaté lahvičky s barvami. Bylo jich pět.
Barvy holčičku hned poznaly:
Dovolte si představit: Červená!
Řekla lahvička.
Nejveselejší ze všech.
Já jsem Žlutá, jako sluníčko a písek.
Modrá – jako zapomínadly v poli a obloha.
A já jsem Zelená, miluji lístečky a trávu.
Jsem velmi potěšena.
Radostně řekla Alenka.
Všechny vás dobře znám, protože velmi ráda kreslím barvami. Ale myslím, že někdo z vás se nepředstavil. Proč jsi tak skromná a tichá?
Protože jsem Bílá barva. Můj obrázek není vůbec vidět na bílém papíru.
Představila se poslední lahvička barvy.
Tak mi je všechno jasné! Takže jste tady všichni umělci?
Zeptala se holčička.
Všichni najednou prohlásili:
Ano, jsme barvy, a tedy slavní a známí umělci!
Ó, chválit se a chlubit se není příliš hezké. Možná byste mi ukázali sami sebe? Namalujte veselý a krásný obrázek. Právě na stěně v mém pokoji je volné místo.
Řekla Alena.
Skvělý nápad! Ale musíme si rozmyslet, co namalovat. Teď se poradíme, rozhodneme se a pustíme se do práce.
Odpověděly barvy chórem.
Odešly stranou a dlouho se rozhodovaly.
Ty poslouchej hudbu, posedej si, a my půjdeme a každá namaluje svůj obrázek. Pět obrázků je mnohem lepší než jeden. Nemáš nic proti?
Zeptaly se lahvičky barev.
Barvy se rozešly různými směry, holčička zůstala sama. Prohlížela si kouzelné město, poslouchala a zpívala si písničku.
Chvíli to trvalo. Jako první se objevila Červená. Přistoupila k holčičce a podala jí album s obrázkem.
Ó, jak krásně! Ale nějak se mi to zdá strašidelné, všechno je tak červené! Myslím, že je to požár! Maminka mi nedovoluje si hrát se zápalkami, bojím se ohně!
Řekla holčička.
Jako druhá podala obrázek Žlutá.
Alena ani tady moc nerozuměla:
Co to je? Nic není jasné, je to pískoviště nebo co?
Modrá také ukázala své umění, ale měla na ni i otázku:
Je to krásný obrázek, ale nevím, na co to vypadá. Pokud je to obloha, proč tam nejsou mraky?
V rukou holčičky skončil obrázek od Zelené.
Je to louka s trávou? Ale proč mi jí tolik, já přece nejsem králík!
Protestovala Alena.
Jako poslední podala bílý list alba lahvička s bílou barvou.
Nechci, aby na mě pohlíželi jako na rozmazlenou holčičku, aby si nemysleli, že se mi nic nelíbí. Vím, že jste všechny skvělé umělkyně, ale odděleně to dopadlo úplně špatně. Pojďme se pokusit všechny dohromady namalovat jeden obrázek.
Navrhla Alena.
Jak to všechny dohromady? Já umím malovat jen podzimní les, máky nebo šatičky, pokud jsou červené.
A to je dobré! Zelená namaluje louku, ty namaluj červené máky. Květiny bude sbírat holčička v bílých botičkách a bílých mašličkách. Nad nimi bude modrá obloha a jasně bude svítit žluté sluníčko.
Jak skvěle jsme si to všechno vymyslely! Skvělý nápad! Všechno nám vyjde! Hurá!
Živě diskutovaly kulaté lahvičky.
Alenka, probouzej se.
Budila dceru maminka.
Vstávej, umyješ si obličej, vyčistíš si zuby a do postýlky.
Mami, mamičko, zdál se mi nádherný obrázek.
Radostně vyprávěla holčička.
Nakreslíš ho zítra, ale dnes si vezmi koupel a do postýlky, spát.
Poradila maminka.
Určitě ho nakreslím, ale to jsem nechtěla říci! Pochopila jsem něco nového!
Co jsi pochopila?
Zeptala se maminka.
Ale Alena už neodpověděla, již sladce chrápala ve spánku.
A vy jste si všimli, co nového pochopila holčička? Pokud ne, tak poslouchejte: každý z nás má sám o sobě málo sil, ale pokud se spojíme s přáteli, můžeme udělat něco velkého, důležitého a světlého. Vždyť aby se dosáhlo dobrého výsledku, je třeba dělat všechno společně, kolektiv je síla!
