Žila jednou v jedné pohádkové zemi velká rodina dračíků. Zeptáte se, proč dračíci, a ne strašliví draci? Tak laskavě jsem je nazvala proto, že byli hodní a nikomu neubližovali.
V této rodině byli babičky, dědečkové, maminky, tatínkové a šest dračích dětí: pět chlapců a jedna dívka.
Dívku jmenovali Di. Vyrůstala jako zvědavá, veselá a společenská neposeda.
Jednou celá rodina odletěla na návštěvu k příbuzným.
Di se zasnila, zamyslela a odstala od příbuzných.
Podívá se, a dole je zahrada s rybízovými keři a krásnými květinami. V zahradě dospělá žena a malý chlapec sbírají červenou bobuli a ukládají ji do velkého kbelíku.
Di se zachtělo seznámit s chlapcem a ochutnat tyto bobule. Nikdy nejedla takové – červené, na malé stonku.
Di se dívá, žena někam odešla, a světlovlasý chlapec pořád sbíral bobule a ukládal je do kbelíku. Di sletěla trochu níž a zavisla ve vzduchu nad chlapcem.
Chlapče, jak se jmenuješ? zeptala se laskavě a protahovala slova.
Ty jo, draček! zvolal chlapec. Ty jsi přiletěl z pohádky?
Jak se jmenuješ? zopakovala Di.
Jsem Artušek. A jak se jmenuješ ty?
Jsem draček-holčička Di.
Odkud jsi tady? Vylezla jsi z TikToku?
Artušku, ne, samozřejmě. My, dračíci, žijeme v pohádkové zemi.
Aaa… zmateně protáhl chlapec.
A co jsou to za bobule? Takové jsem nikdy neviděla.
To je červený rybíz. S babičkou ho sbíráme.
A kam šla tvoje babička?
Šla pro kompotek pro mě. Víš, jaký dobrý kompotek vaří! Teď ji zavolám, přinese i tobě, řekl Artušek a nahlas zakřičel: Babičko! Přines dvě sklenice kompotu. Máme návštěvu!
Tady je bílý, růžový a černý rybíz. Tamhle je keř! chlapec ukázal rukou stranou. Ochutnej, babička všechny bobule umyla, hadicí je opláchla vodou! Takže na nich nejsou žádné špatné mikroby ani prach. Utrhni a dej si do pusy. Podívej, jak to dělám!
Artušek obratně utrhl bobuli a hned ji dal do pusy.
Díky! Di přisedla na kbelík s bobulemi.
A tamhle nahoře jsou červené bobule, to je malina. Jen opatrně, větvičky má ostré. Ale je sladká-sladká, s nadšením pokračoval pětiletý chlapec.
Tu se ozvaly babiččiny kroky.
Artušku, co jsi tam křičel?
Babičko, potřebuju dvě sklenice kompotu.
A proč dvě?
Protože k nám na návštěvu přiletěl draček!
Tú-ú-ú, zase jsi koukal na TikTok, nebo co? Kdy jsi to stihl?
Ne, ne! Trhal jsem bobule z keře a tu jsem potkal dračí holčičku Di! Pohostil jsem ji bobulemi a chtěl jsem ji napojit tvým kompotem… Di, kde jsi? Ukaž se!
Ty jsi ale fantazír! babička přišla a podala Artuškovi sklenici kompotu.
Tu Di vykoukla zpoza keře bílého rybízu.
Dobrý den! řekla veselě.
Tak tohle! Takové se ani ve snu nezdá! podivila se babička. Malý roztomilý draček. Jak ses k nám dostal?
Jsem holčička Di. Letěli jsme na návštěvu k příbuzným. Odstala jsem od svých. Pak jsem uviděla blonďatou hlavičku Artušek a sletěla jsem, abych se s ním seznámila. A s vámi taky, samozřejmě.
Babičko, teď jsme kamarádi, řekl chlapec vážně.
Ano, teď jsme kamarádi, zopakovala Di.
Pohostěte se, Di, našimi bobulemi, navrhla babička.
Najednou na obloze zazněl neobvyklý hluk. Všichni tři zvedli hlavy.
To letí moji rodiče, ztratili mě. Musím jít. Škoda, že jsem s vámi byla tak krátce. U vás na zahradě je to tak zajímavé!
Vezměte si bobule, pohostěte své příbuzné, navrhla babička.
Tady je moje malé kbelíčko, babičko. Dáme do něj červený rybíz a darujeme ho dračíkům. Nikdy neochutnali takovou bobuli!
Rychle dej bobule do kbelíku, Artušku. Tady máš, holčičko, dárek, leť k svým, jinak se budou bát!
Di zachytila drápy dětské plastové kbelíček a vzlétla k nebi.
Díky! Na shledanou! slyšeli vzdalující se hlas nového kamaráda.
Přilétni k nám! nahlas zakřičel Artur.
Babička a vnouček dlouho mávali dračíkovi, který se proměňoval v malou tečku na nebi.
Artušku, doma o novém kamarádovi nevyprávěj, mrkla babička na chlapce, rodiče nám nebudou věřit. Řeknou, že jsme se na slunci přehřáli.
