Jednou byla jedna Zima. A měla děti: chlapce Mrazíka a Větříka a holčičky-zpěvačky Chumelici, Vánici a Vichřici.
Zima své děti velmi milovala a občas jim dovolila zlobit. A tak se z dětí staly zlobivé, hravé, svévolné a nepředvídatelné. Rády spolu dováděly.
Mrazíkovi se líbilo všechno kolem zmrazovat, měnit v rampouchy a jinovatku. Větřík rád vnikal na skrytá místa a vydával podivné strašidelné zvuky a strašil zvířata i lidi.
Chumelice, Vánice a Vichřice ― ty jsou pěkné čertovy kumštýřky, přes sebe zakrývaly zemi sněžnou přikrývkou, vytrhávaly si z rukou nadýchané peřiny a přehazovaly je sem a tam. Ale někdy se v dívčích srdíčkách probudila laskavost a obdarovávaly bílými kožíšky stromy, střechy domů a vše, co jim stálo v cestě.
Větřík, ten rošťák, rád škodil sestřičkám: bral přikrývku a odnášel ji jinam, a kožichy se stromů a domů pokoušel strhnout.
Větřík rád tančil s Chumelicí. Často předváděli krásná vystoupení, zvlášť tam, kde je hodně prostoru: na polích a na rovinách.
A když si začali hrát s Větříkem Vichřice a Mrazík… ach, to bylo k nevíře! Kraj se proměnil v ledovou poušť. Ne každý pták nebo zvíře tyto hry přežilo. Ptáci zimou padali z větví a v závějích mrzli.
Mrazík s Větříkem se rádi přeli. Tehdy na ulici nastával ledový mráz.
Malá holčička Vichřice ráda zpívala a sestřička Vánice jí vtipně přizpívala. Jenže s hlasem to holčičky neuměly, nezpívaly, jen žalostně kvílely a svými dlouhými písněmi strašily lidi.
Zima se na lumpárny svých dětí chvíli dívala, pak se nad živými tvory slitovala. Zavřela děti do chaloupky, zamkla je na zámek, dala každému do ruky knihu a donutila je číst.
Dokud nepřečtete všechny knihy, ven vás nepustím!
Tehdy se venku oteplí. Svítí jasné slunce. Ptáci, zvířata i lidé si odpočinou od krutého mrazu. A pak děti Zimy zase utíkají dovádět!