Jednoho dne se sestry Ania a Katka vydaly do školy, ale ne do běžné, nýbrž do kouzelné. Všechno tam bylo zvláštní.
Učitelé tam byli také kouzelníci. První učitel, kterého se dívky setkaly, vypadal zvenčí vůbec ne jako kouzelník: byl mladý a dlouhovlasý, v obnošených džínech. Z kapsy vytáhl dvě barevná pírka a přistoupil k oknu. Jedním pírkem jel po skle — a na skle se rozpustily mrazivé květy.
Druhým pírkem jel — a objevily se řezané bílé lístky. Vzor na skle se třpytil všemi barvami duhy. Dívky spolu s ostatními dětmi hlasitě zatleskaly. Mladý kouzelník-malíř se uklonil a ustoupil místo kolegovi.
Tento kouzelník měl na sobě zástěru. Vyhrnuté rukávy, usedl k hrnčířskému kruhu a začal jej otáčet nohou. Někde za uchem si sáhl a položil na hrnčířský kruh kus hlíny. A najednou se tento beztvarý kus začal zvětšovat a měnit v džbán. Ania si dokonce otevřela ústa údivem.
Džbán rostl jakoby sám od sebe. To je kouzelství! Džbán byl samozřejmě kouzelný. Mohl v něm bydlet džin. Mohla se v něm uchovávat živá a mrtvá voda. O všem tom kouzelník-mistr slíbil, že jim to vysvětlí na hodinách.
Třetí učitel v dlouhém plášti a turbanu vypadal nejvíce jako kouzelník. Přinesl si kočku, psíka a nějakou bednu.
Tak, — obrátil se na psa — jak se jmenuješ?
Mušinka, — najednou odpověděla lidským hlasem.
A kolik ti je let?
Čtyři roky, — řekla Mušinka a důležitě se uklonil malým divákům.
Řekni mi i ty své jméno, — obrátil se kouzelník na kočku.
Micek, — zamumlal kocour a odvrátil se.
Čím nejsi spokojen, Micku?
Mušinka mi dnes olízla smetanu.
Jak se ti není stydět, Mušinko! — hrozil kouzelník psíkovi prstem. — Micka jsi nechala bez snídaně.
Stydí se, stydí, — odvrátila oči Mušinka, — ale co se dá dělat! Smetana je moc chutná.
Pak se otevřela víka bedny a objevila se hadí hlava.
Mušinka se také pokusila o moje mléko, — s těmito slovy had vylezl z bedny.
Děti v hrůze zůstaly nehybné.
Nebojte se! — řekl kouzelník. — Tento had je hodný a moudrý. Vy také brzy naučíte své zvířátka mluvit lidským hlasem.
Další učitel vedl děti na louku před školou. Obul si sedmimílové boty, dupnul podpatky a vzlétl výše starých topol. Děti vykřikly. Kouzelník létá to výše, to níže, to rychleji, to pomaleji. Ania se nemohla odtrhnout od jeho úžasného letu.
Konečně se přiblížil Hlavní Kouzelník a řekl:
Děti, seznámily jste se se všemi učiteli. Teď bude přestávka. A pak hned začneme učit!
Až teď si Ania všimla, že Katka někam zmizela. Aniju našla v školní ložnici. Balila věci do tašky a polykala slzy.
Co se ti stalo? Kam se chystáš? — divila se Ania.
Nikdy se nenaučím všemu tomuto kouzelství! — rozplakala se Katka. — Nikdy nebudu moci vytvořit kouzelný džbán! Je to velmi těžké!
Ale ne! Uklidni se. Budou nás učit.
Bojím se psů a zvlášť hadů! Jak je budu učit mluvit? A létat? Je to tak strašné! Tak těžké! — Katka pořád plakala a naříkala.
Ale Ania ji přerušila:
Chceš se stát kouzelnicí?
Ano, — vykoktal Katka.
Pokud to chceš, zvládneš to. Stát se kouzelnicí není jednoduché. Ale musíš věřit sám sobě. Dej mi ruku, pojďme se učit.
Pak zazněl kouzelný zvonek na první hodinu. Katka si utřela slzy, podala ruku Anií a vydaly se do třídy.
Uplynulo nějaké čas. Dívky se učily v kouzelné škole a dělaly první pokroky. Už uměly kreslit na skle mrazivé lístky. Měly si domácí myšky a naučily je odpovídat "ano" a "ne". Nejtěžší bylo vytvářet kouzelné nádoby na hrnčířském kruhu, ale i s tím si sestry poradily. Zpočátku vycházely jen misky, křivé a ošklivé. Ale kouzelník-mistr je povzbuzoval: "Začátek je těžký! Učte se, nepadejte na duchu. A hlavně — věřte si!".
Přišel čas na lekce v sedmimílových botách. Učitel vedl všechny na louku k létání. Zatímco vysvětloval, jak si obout kouzelné boty, Ania šeptem řekla Katce:
Bojíš se?
Bojím. Ale věřím si.
A já se také bojím. Ale také věřím si. Takže se nám to podaří!
Ano, začátek je těžký!
