V bytě Novákových panoval neuvěřitelný nepořádek. Rodina se připravovala na stěhování do nového prostorného domu. Všichni se na tuto událost velmi těšili, ačkoli stěhování je věc namáhavá a složitá. Všichni členové rodiny měli spoustu práce, protože všechny věci bylo třeba zabalit do krabic.
Nejvíce práce měla máma, proto než obvykle prosila starší děti, aby jí pomohly. Dívky bez váhání opustily své záležitosti a souhlasily, protože chápaly, jak je pro mámu těžké sama zvládat horu problémů. Ale i nejmladší Honza, běhající po bytě, také chtěl mamě pomoci.
Maminko, já taky chci pomáhat při balení, dej mi něco na práci.
Řekl Honza.
Ano, samozřejmě!
Povzdechla si unavená a starostmi zatížená máma.
Velmi dobře znala svého syna a byla si jistá, že z jeho pomoci nebude žádný prospěch. Chcete vědět proč? Honza vždy dělal pouze to, co ho zajímalo, a ignoroval prosby ostatních.
Například máma říká, že je třeba zalít květiny na parapetu a balkoně, ale Honza chce vysát podlahu.
No a co, že je čistá, já to chci a hotovo!
Trval na svém chlapec.
A tak to bylo pořád.
Maminko, jak ti mohu pomoci?
Znovu se ptal neposedný synáček.
Děkuji ti za nabídku.
Řekla máma s úsměvem.
Ale jsi připraven udělat to, o co tě poprosím, a ne to, co chceš ty?
Mohu jít do supermarketu a koupit chléb a kefír.
Řekl chlapec svůj plán.
To by ti trvalo dlouho, jdi k sousedce a půjč si od ní. Teď musím připravit večeři.
Řekla máma.
No, nechci jít k sousedce, chci do obchodu!
Začal Honza, jak obvykle, protestovat.
Zase jsi za tím samým, já vím, co je lepší.
Snažila se máma chlapci klidně vysvětlit.
Nechci! Jdu do obchodu.
Řekl Honza rozhodně.
Dobře, jdi.
Máma si s tím poradila.
Jen se nezdržuj, brzy přijdou táta a sestry, budeme večeřet.
Honza si vzal peněženku a tašku a šťastně vyběhl z domu. Rychle se dostal do supermarketu, koupil potřebné potraviny a vrátil se zpět.
U domu, na dětském hřišti, viděl chlapec svého kamaráda Petra.
Honzo, podívej, dostal jsem k narozeninám míč, chceš si s ním zahrát?
Vykřikl radostný Petr, když uviděl kamaráda.
Opravdu? Dej mi ho vidět!
Chlapec okamžitě souhlasil.
Položil tašku s potravinami na lavičku a začal si hrát s novým fotbalovým míčem. Bez povšimnutí času se chlapec od hry odtrhol až když se úplně stmívalo. Hned si vzpomněl na maminčinu prosbu, protože na něj čeká s chlebem a kefírem.
Poté, co dal ještě jeden gól, schválil tašku a běžel domů.
Hned od dveří si Honza sundával boty a řekl:
Jsem tady, maminko, přinesl jsem chléb a kefír!
Celá rodina seděla u kuchyňského stolu a právě končila večeřet. Mezi talíři na stole viděl Honza kousky chleba a v pohárech rozlitý kefír.
Umyj si ruce a sedni si. Potraviny dej do lednice, teď je nepotřebujeme, všechno, co bylo třeba, jsem si půjčila od sousedky.
Řekla máma tiše a klidně.
Honza si sedl na své místo a bez zvednutí pohledu snědl celou porci. Přemýšlel o všem a uvědomil si, jak se mu stydí!
Před spaním, jak obvykle, máma vstoupila do Honzova pokoje, aby ho políbila a přála mu dobrou noc.
Chlapec tichým hlasem řekl:
Maminko, prosím tě, odpusť mi! Máš tolik práce s naším stěhováním a já tě pokaždé zklamám. Opravdu se mi stydí. Slibuju ti, že od teď budu dělat, co mi řekneš. To, co je třeba, a ne to, co mě zajímá a chci.
Jak jsem ráda, že to slyším.
Řekla máma se upřímným úsměvem.
Myslím, že jsi dnes večer velmi vyzrál. Jsem si jistá, že se ti všechno povede. Teď si zavři oči a sladce spej.
Máma chlapce pevně objala a něžně ho políbila.
Honzovi se hned ulevilo.
Máma syna přikryla dekou, vypnula stolní lampu a zavřela dveře.
Unavený chlapec hned usnul. Rozhodl se jednou provždy, že od zítřejšího rána bude dělat pouze to, o co ho budou prosit, a bude poslouchat ostatní.
