Když se procházel s dědečkem po břehu moře, chlapec Vít se díval do dálky, tam, kde se nebe spojovalo s hladinou vody a zdálo se být nekonečné. Vítův dědeček — Nikolaj Gavrilovič byl bývalým námořníkem a zastával nejvyšší funkci kapitána na velkém nákladním plavidle. Samozřejmě, že chlapec snil o tom, že až vyrůstne, určitě se stane námořníkem.
Dědečku, co je tam v dálce?
Zvídavě se zeptal chlapec Nikolaje Gavriloviče.
Dal bych všechno, abych viděl alespoň jedním okem, co se děje tam, za tou linií, kde se moře setkává s nebem!
Pokud tě to tak zajímá,
Odpověděl dědeček.
Pokud vím, v našem jachtklubě se chystají zorganizovat kurzy pro mladé námořníky a nabízejí čtyřdenní plavbu na plachetnici. Mohu se domluvit, aby nás s tebou vzali do posádky?
Ty jsi nejlepší dědeček na světě!
Vykřikl chlapec s nadšením.
Následující den, když se Vít ještě válel v posteli, vstoupil do pokoje dědeček v kapitánské uniformě.
Nikolaj Gavrilovič, ačkoli již dávno odešel do důchodu, stále působil dojmem pevného a silného muže, který v životě viděl mnoho. Vít byl velmi hrdý, že má takového dědečka.
Hej ty, námořníče!
Řekl Nikolaj Gavrilovič velitelským tónem.
Máš patnáct minut: umyj se, sněz snídani a sbal si věci, jinak vyplují bez nás!
Vít ani sám od sebe nečekal, že se umí oblékat tak rychle. Ještě než uplynul přidělený čas, vyskočil na verandu v plné výzbroji s batohem, v kterém měl vše potřebné pro vícedenní námořní cestu.
A konečně se splnilo chlapcovo přání. Vstoupil na palubu lodi jménem „Rychlý
