Všechno začalo tím, že jsem se narodil. Maminka-fenka mě olízala na hlavě a na zádech a položila si mě vedle sebe. První pach, který jsem v životě ucítil, byla její vůně, a první chuť, kterou jsem poznal, byla chuť teplého a sladkého mléka.
Asi devátý den – jak mi maminka později vyprávěla – jsem začal slyšet aspoň něco a dva týdny po narození jsem otevřel pravé oko. Levé samozřejmě také, ale o pár dní později. Tehdy jsem sotva rozeznával světlo od stínu. A až o čtyři týdny později jsem začal rozlišovat barvy a obrysy předmětů.
Tehdy se ve mně probudil nový pocit – to, čemu lidé říkají zvědavost. Ještě jsem byl štěně, když se stalo něco, co ovlivnilo můj život a vzbudilo můj zájem o vědu.
Bydlel jsem u akademika Ivana Petroviče. Jednoho dne jeho dcera Věruška foukala mýdlové bubliny. Ponořila dlouhé, tenké jako jehla brčko do malé nádobky s mýdlovou vodou a foukala. Bubliny byly zpočátku malé, ne větší než můj nos, pak byly větší a impozantnější, až z toho byl už ne bublina, ale bublinisko!
Pak Věruška mávla brčkem jako kouzelnou hůlkou a bublina vzlétla, unesená větrem někam k velké břízе, velké jako dům. Slunce hrálo na jejích průhledných bocích a skrz ni bylo vidět všechno. Tehdy jsem si všiml něčeho podivného. Jako by nebyla jedna barva, ale mnoho. Bylo jich sedm. Přelévaly se na průhledné „slupce“ bubliny a byla to taková kouzelná podívaná, že jsem na minutu znehybněl. Pak jsem se pokusil chytit tu krásu, abych ji přinesl a ukázal mamince.
Napružil jsem tlapky, zavrtěl ocasem a jako by mi sama země dala sílu vyskočit. Nikdy jsem neskákal tak vysoko jako ten den. Už jsem se chystal ucítit dosud mi neznámý předmět, pevně jsem stiskl zuby, abych tu neznámou krásu odnesl milované mamince. Ale ucítil jsem na jazyku a na svém citlivém černém nose jen nahořklou chuť mýdla a zaslechl smích dívky.
Zaštěkal jsem, a tím jsem vyvolal novou vlnu zvonivého dětského smíchu. Tak se to opakovalo několikrát, ale mnohobarevná krása mi pořád unikala a nedala se mi chytit do tlap. Přesněji řečeno do tlamy.
Na mé štěkání přišel sám akademik. Pohladil si vousy, posadil se na schody, posadil dceru na klín a s úsměvem začal vyprávět:
Asi Tobiáš viděl duhu. A tak ji chtěl chytit.
Tati! Co je to duha?
Akademik se na chvilku zamyslel a pak se podíval na mě:
Poslouchej! Třeba se ti to bude hodit.
Pak se obrátil k dívce. Přistoupil jsem blíž a posadil se mu k nohám.
Duha je lom a odraz světla v malých kapičkách vody, jako jsou semínka máku, které se vznášejí ve vzduchu. Jde o to, že bílý paprsek se skládá z různých barev – barev duhy. Letí všechny pohromadě, ale když jim na cestě stojí kapička, rozdělí se a vznikne sedm paprsků. Jako by je kapička pohádala. A když je takových paprsků hodně, vznikne velká a krásná duha. Třeba po dešti.
Pozorně jsem poslouchal, a když akademik domluvil, tiše jsem zaštěkal na znamení, že jsem pochopil a zapamatoval si to. Pak jsem běhal po naší obrovské chatové zahradě, kam akademik s rodinou na léto přijel. Samozřejmě mě vzal s sebou.
Chata byla opravdu obrovská, i když se mi možná jen zdála taková kvůli mé vlastní velikosti. A pak jsem při běhu narazil na příšeru. Bylo malé, černé, s dlouhými ostny a řadami bílých teček podél těla. Plazilo se po listu kopřivy. Neznámou věc na pálivé kopřivě rozhodně není dobré se dotýkat!
Zavrčel jsem, příšera se zastavila, schovala malé oranžové nožičky pod sebe a skoro se stočila do klubíčka. Zmlkl jsem a po pár minutách se pomalu začala plazit dál a pomalu přesouvala své strašně malé nožičky. Vylekal jsem se, ale rozhodl jsem se neutíkat, ale sledovat tu příšeru.
Strašné zvíře se nejen plazilo, ono list žralo. Lačně, soustředěně, hodně. Stále tak pomalu jako želva překonávalo stonek, a po chvíli se stočilo do něčeho podivného. Kukla. Zelený hrudkovitý kokon visel na stonku a ztichl. Čenichem jsem se ho dotkl. Neživý, nehýbal se. Jen se lehce zhoupl od mého dotyku. Rozhodl jsem se takovou věc nezkoušet a odběhl jsem dál. Za půl hodiny jsem na to zcela zapomněl.
Za pár dní jsem se – úplně náhodou – vrátil na stejné místo a viděl jsem, že kokon (máma mi řekla, jak se to jmenuje) ztmavl a zjemněl. Když jsem k němu přišel a očuchal ho, zjistil jsem, že tajemný předmět nemá žádný pach. „Podivností neubývá,“ pomyslel jsem si, „raději se odsud vzdálím, když nevím, co je to za věc.“
Druhý den ráno se kokon otevřel. Byl jsem zrovna tam, když jsem běžel pátý kruh po našem trávníku, a sledoval jsem, jak se z kokonu, jako lístek z vonné pupenové větvičky topolu, vyklubává motýl. Byl velmi krásný!
Dvě jasně jahodově rudá křídla s dvěma malými černými pruhy a modrými skvrnkami na každém. Ty tečky jako by tě sledovaly, ať by ses kamkoli pohnul. Ale ani to nevyřešilo mé otázky. Jak se tam motýl vzal? Proč? Odkud? Otázek bylo víc, než jsem unesl!
Ivane Petroviči! – zaštěkal jsem a díval se na akademika. Ten odložil papíry a přidřepl si, aby mě lépe viděl.
Co se stalo? Ty mě někam voláš?
Haf!
Tedy ano. No tak pojď. Ukážeš mi, co tě tak překvapilo.
Když jsme přišli, hned se podíval na motýla. Ten už skoro vylezl z kukly a chystal se nebezpečně utéct.
Přivedl jsi mě, abych viděl, jak se paví oko líhne z kokonu?
Haf!
Zajímá tě vyprávění o motýlech?
Štěk!
Podívej. Nejdřív takoví motýli kladou vajíčka na rostliny, většinou na kopřivy nebo maliny. Pak se z nich líhnou housenky. Malé, lezou jako červi, ale různě velké, barevné a tvarované. Housenky se plazí po listech a požírají je. A pak najdou skryté místo a stočí se do kukly. Uvnitř kukly probíhá spousta složitých procesů a nakonec z ní vyleze krásný motýl. Třeba takový jako tenhle. Je to jako pohádka, že?
Akademik nastrčil prst pod nožky motýla. Ten se pomalu přesunul a rozběhl se po jeho dlani a přebíral tenkými nožičkami s háčky na koncích. Pak paví oko najednou mávlo svými nekonečně krásnými, ale zároveň křehkými křídly a vzlétlo do vzduchu.
Podíval jsem se nejdřív na motýla, pak na Ivana Petroviče, jako bych říkal: „Kam letí?“ Akademik mou otázku pochopil a pokračoval, když sledoval krásku, jak odlétá.
Teď letí hledat květinový nektar, aby pak zase mohl klást vajíčka. To je životní cyklus motýla. Takový je. Víš, proč je housenka tohoto motýla ostnatá? Je to obrana před predátory. Pták nebo hmyzožravé zvíře ji nesmí sežrat, a tak se brání, jak umí. Některý hmyz mění barvu na jasnou a nápadnou, aby řekl: „Nesahej na mě, budeš litovat!“ A jiný se naopak maskuje podle okolního prostředí, aby byl nenápadnější. Paví oko je velmi nápadný a krásný motýl. Ale to, čím se obdivujeme, ve skutečnosti slouží jako ochrana před nepřáteli.
Pak mi na nos dopadla první kapka. Potom druhá, třetí, pátá, třicátá šestá a pak jsem už ztratil přehled… Proto jsem rychle proběhl pod střechu a potom do domu. Déšť bubnoval do střechy a bylo mi dobře. Uklidnil jsem se a usnul pod teplým bokem maminky.
Když přestalo pršet a já vyběhl ven, rozběhl jsem se po mokré trávě. Bylo to strašně veselé a nevšiml jsem si, že jsem doklouzal až ke staré dřevěné lavičce, která stála na našem dvoře. Praštil jsem se do zad a zvědavost mě dostala do něčeho nevysvětlitelného. Celé to bylo v tom, že pevné kovové hřebíky, kterými byly nohy lavičky přibité k sedadlu, zrezivěly! A zase otázky: „Jak?“, „Proč?“, „Z jakého důvodu?“
Zavrčel jsem a dupl tlapkou. Nepochopení a zmatek ve mně vřely a přetékaly všechny meze rozumu. Nejdřív zrezivěly hřebíky, a co potom? Lavička? Tráva? Pozemek?
Dva synové Ivana Petroviče, Vojta a Vít, mě uviděli a přišli se podívat, co takhle vyděsilo a zneklidnilo malé štěně. Vojta se po přiblížení rozesmál, ale Vít se začal pozorně zabývat lavičkou.
Asi si lavičky všiml až teď! – smál se Vojta, spadl na studenou mokrou trávu a držel se za břicho.
Ne, – rozhodně odpověděl Vít, – je to tu něco jiného. Ale co? Shnilé staré prkno? Prohnilo a praskne, když se na něj sedne?
Grr!
Takže ne. Tak co, hřebíky? S hřebíky je něco v nepořádku?
Haf!
Aha, tohle. Prostě staré zrezivělé hřebíky. Čas je vyměnit, máš pravdu. Už je na čase.
Grrr!
Nemyslíš to zase jinak? Aha! Dobře, chápu. Ty jsi ty hřebíky přece viděl normální, že? Správně. Takže chceš vědět, proč se změnily?
Haf!
A pochopíš to? – přidřepl si Vít.
Tak to vysvětli tak, aby to pochopil, – znovu se zasmál Vojta, odešel se převléct, protože jeho oblečení po pádu vypadalo dost neupraveně.
Vít se posadil na tu samou lavičku, posadil mě před sebe, počkal, až se pohodlně usadím a stočím ocas do kolečka, protože jsem tehdy nebyl moc velký, a začal vyprávět.
Když necháš jakoukoli železnou věc na vlhkém místě, postupně začne… Počkej, ne, ne tak. Kovový předmět může podléhat korozi. Železo jakoby shořívá, když se spojuje s kyslíkem rozpuštěným ve vodě. Ano, Tobi, ve vodě je kyslík, který dýcháme. Ne, zase to není správně. Už jsi někdy viděl oheň? Z něj lítají jiskry a zbývá uhlí. Stejně tak rez vzniká na hřebíku nebo na kbelíku. A zůstává na kovovém předmětu, když kapka zmizí – vypaří se. Chápeš? Voda a vzduch dokážou z železa udělat zrezivělé železo. Je rezavé jako sousedův setr. Tak jsi to pochopil?
Haf!
Výborně, – zasmál se Vít, – tak běž, běhej, hraj si.
Tyto tři příhody rozhodně nebyly jediné neobvyklé události v mém životě. Ale právě ony ve mně vzbudily lásku k vědě. Potom jsem začal pozorovat Ivana Petroviče, když pracoval. A někdy mi vysvětlil pár nejrůznějších věcí, například co je hranol, proč listy žloutnou nebo k čemu sumci mají vousy. A z toho všeho jsem si odnesl jednu velmi důležitou myšlenku: věda není nudná ani složitá, ale naopak zábavná a zajímavá!
P.S. Možná jste vůbec nevěřili, že celý akademik bude odpovídat na otázky malého štěněte? Ach! Byl to takový akademik, který měl v laboratoři několik psů různých plemen. Kterým nazýval jinak než „moji vědečtí spolupracovníci“. Díky psům udělal i on sám mnoho objevů.
Příjmení mého učence je Pavlov, Ivan Petrovič Pavlov.