Jednou před Novým rokem se Dědeček Mráz rozhodl pozdravit děti s prázdnikem a darovat jim dárky. Děti se během roku chovály dobře a dobře se učily. Připravil pro ně mnoho dárků a sladkostí.
Všechno to složil do velkého červeného pytle a vydal se k dětem na oslavu. Pytel byl velmi těžký a Dědeček Mráz šel pomalu, oddechoval si a vzdychal.
Začal padat sníh. Když přišel k lesu, sníh se navalil – skoro jeden metr. Dědečkovi Mrazovi se těžko šlo. Přistoupil k velké sněhové hromádě a rozhodl se odpočinout – položil pytel na zem a sedl si.
Náhle uslyšel nějaký pískot, ale nikde poblíž nikoho neviděl. Opět se ozval pískot, ale zdroj nebyl vidět. Najednou si Dědečka všiml, jak se sníh na hromádě pohnul a objevil se malý bílý ocásek.
Kdo jsi ty? – zeptal se Dědeček Mráz.
Já jsem Zajíček, – odpověděl "Ocásek".
Zajíčku, jdu k dětem, chci je pozdravit s Novým rokem a darovat jim dárky. Ale můj pytel je velmi těžký. Můžeš mi ho pomoci nést? – poprosil Dědeček Mráz.
S radostí, Dědečku, pomůžu ti, – odpověděl Zajíček.
Vánice nepřestávala. Závěje se zvětšovaly a Zajíček nemohl skákat a zmrzl. Dědeček Mráz ho schoval do své kožešiny za pasu. Přišel večer a v zimě se rychle stmívá.
Dědečku, – řekl Zajíček, – dnes se k dětem nestihnem. Vím, kde se můžeme zahřát. Nedaleko odsud žijí moji přátelé, Veverčík a Sověnko. Mají co jíst (jak je známo, veverky a sovy si na zimu skladují potravu). A bydlí v teplé chaloupce.
Pojďme rychle, ukaž cestu! – odpověděl Dědeček Mráz.
Brzy přišli k krásné dřevěné chaloupce, kde žili Veverčík a Sověnko, zaklepali na dveře a pustili je dovnitř.
Veverčík a Sověnko se potěšili hosty. Zajíčka dlouho neviděli a s Dědečkem Mrazem si dlouho přáli poznat. V chaloupce bylo teplo a vonělo to čajem s marmeládou a sušenkami. Po čaji si přátelé začali vyměňovat zprávy.
Poté, co si vyslechli příběh svých hostů, Veverčík a Sověnko se rozhodli jim pomoci. Ráno 31. prosince vánice ustala a svítilo slunce. Ale sníhu se navalilo velmi mnoho. Sověnko řekl:
Vy pomáhejte Dědečkovi Mrazovi nést pytel a já budu létat a shora vám ukazovat cestu.
Dobře jsi na to přišel, Sověnko, jinak bychom se dlouho potulovali lesem, – odpověděl Dědeček Mráz.
Sověnko vzlétl a za chvíli jim ukázal na borovici, která rostla na kopci.
Vidíte tu borovici?
Ano! – odpověděli Zajíček a Veverčík v jednom hlase.
Jděte směrem k borovici a pak se otočte doprava, – velel Sověnko.
Dědeček Mráz vyrobil z větví smrku něco jako sáně a položil na ně pytel. Tak se přátelům lépe neslo nést pytel s dárky. Za několik hodin přišli k mateřské školce.
Děti se velmi potěšily, protože tak čekaly Dědečka Mrazu a velmi se připravily na setkání Nového roku: ozdobily stromek, vyzdobily mateřskou školku, oblékly si kostýmy pohádkových postav a lesních zvířat, naučily se básně.
Na shledanou! – řekli Veverčík a Sověnko a začali se chystat domů.
Počkejte, neodcházejte, zůstaňte. Budeme se teď bavit a slavit Nový rok.
A navíc bude dárků dost pro všechny! – řekl Dědeček Mráz.
A přátelé zůstali. A Dědeček Mráz a Zajíček se tak spřátelili, že od té doby jsou na Novoročních pohlednicích a obrázcích v knihách Dědeček Mráz vždy malován spolu se Zajíčkem, který se stal jeho nejlepším přítelem a nenahraditelným pomocníkem.
