Byl jednou Plyn, sám sobě zákon. Žil sám na bažině a nikoho neposlouchal. A koho by taky poslouchal: záludné místo, nikdo tudy nechodí, leda žáby, a ty kvůli vlhku ani nekuňkají. Ještě vrány sem občas zavítají, ale ty bažinu také nemají rády. Je shnilá, špinavá a bahnitá, člověk by se tam snadno propadl až po uši.
Plyn byl i povahou stejný. Shora a z výšky pokukoval po lidech a smál se: „No podívejme se, takoví a makoví, přišli na mou bažinu!“
S desátkem, nebo s poklonou? Ne?! Tak pálím-pálím, bažinu šlapu, šlapu-šlapu, strašit chci!
Strašil lidi často, ale vždycky jinak: před jedněmi vzplanul modrými jiskrami a pak zmizel. Lidé v těch jiskřičkách viděli oči lesního muže nebo hastrmana. Před jinými hukal jako sova. A před třetími tančil a poskakoval, až se země třásla. Jednou se ale stalo něco, co Plynu přimělo sundat korunu a podívat se na svět jinýma očima…
Stalo se to na podzim. Bylo chladno a zataženo, konec října nebo začátek listopadu. Dní bez deště ubývalo, lilo jako z konve. Nakonec vykouklo slunce.
Vesnické ratolesti vyběhly z domů: skáčou, hrají si, nadávají na vítr a déšť a chválí bohy Peruna a Chorse, bohy Slunce. A Mařenka taky. Rozestavěla panenky na verandě, sedí a hraje si s nimi. Pak vyskočila a běžela hrát vybíjenou s klukama!
Mařenka se toho dne přiběhla domů zadýchaná (hrály vybíjenou) a viděla, že se tatínek chystá: vzal honicí psy, pušku a složil do batohu kus chleba.
Vidíš, Mařenko, jdu na lov za Záhubnou bažinu. Říkají, že tam je zvěře habaděj! Vždyť Standa s tátou tam byl, přinesli dva tetřeve a tři zajíce! A za bažinou je prý i spousta ryb. Prý tam někde teče řeka, a ryb v ní je, že by člověk nestačil vybírat! Václav jel s Oldřichem a přivezli síť plnou jesetera! Půjdu taky, třeba něco přinesu, když tam ta řeka opravdu je.
Tatínku, dovol mi jít s tebou, a vezmu i Tondu!
Dobře. Ale pojedu na koni, ty sedneš za mě. Jdu zapřáhnout Jiskru.
Otec Mařenky, Standa, zapřáhl klisnu Jiskru a vyrazili. Jedou vesnicí a Standa všem zdraví: „Pán Bůh ti dej zdraví!“
Jedou lesem. Jiskra cválá a za ní štěkají honicí psi. Sedm psů, všichni jako z jedné formy: oči zlé jako vlčí, tlapy rychlé jako zajícové, zuby ostré jako rysí. Všichni černí jako smola, velcí, svižní, chytří a obratní, jakmile najdou stopu, kořist neunikne.
Standa s Mařenkou jedou lesem. A už je tu bažina.
Nevzdaluj se ode mne, není to pro nic za nic, že se tomu místu říká Záhubná.
A proč?
Mnoho lovců toužících po bohatství tu zahynulo. Slyšel jsem, že se tu dřív kácel les, stály tu domy, kovárny i kostel. Pak ale lidé odtud odešli a bez obrovských stromů začalo všechno zarůstat. Potom sem začali svážet odpadky a na jaře se vylila sousední řeka a všechno se utopilo. Zavelely se tu žáby a pijavice. Pak se naši lovci dověděli o té řece a začali sem chodit lovit ryby a zvěř, ale ne všichni se vrátili. Někoho rozsekala divá zvěř, někoho stáhla do hlubin, a někdo se prostě v lese ztratil,“ vyprávěl Standa a přivazoval stuhu na větvičku mladé břízy.
Jedou dál. Už dorazili k blatu. Najednou Standa zastavil klisnu i psy a zadíval se do dálky. Zatřásl hlavou a znovu se díval. Mne si oči, ale pořád tomu nerozumí.
Co tam je, tatínku?
Modrá světýlka… Snad lesník.
Ukaž, podívám se.
Pojďme.
Standa nabil pušku, pustil psy a pomohl Mařence slézt z koně.
Jdou, nic. Tu se jim nečekaně-nenadále před očima zjevil Plyn, přijal podobu modrého královičе. Nechtěl je hned vystrašit, ale zjistit, kdo jsou a proč přišli.
Kdo se odvážil přijít na mou zemi? S desátkem, nebo s poklonou?
Bez desátku jsme a bez poklony, jdeme přes bažinu, chceme lovit lesní zvěř a vodní ryby.
JAK?! Vy, a bez poklony, ke mně, Pánu bažin?! Copak ti nejsou drahá tvá hlava?! Tak pálím-pálím, bažinu šlapu, šlapu-šlapu, strašit chci!
Plyn se zatočil a zafrkal, země se zatřásla. Když začal dupat vzteky, řeky vystoupily z břehů. Když zavyl, všichni ptáci spadli ze stromů.
Nejsem srab, abych se tě bál! A za to, že lidi strašíš, nebo je dokonce lákáš do bažiny, budeš tři sta let opuštěný a nikomu nepotřebný. Lidé zapomenou, zvířátka i ptáčci sem nenajdou cestu, a teprve za tři sta let, pokud se napravíš, si vzpomenou, kdo jsi.
A Plyn se opravdu napravil. Pochopil, že není králem celé země a nebe, pochopil, že musí lidem pomáhat, a omluvil se Mařence i jejímu otci. A pomáhá dodnes: vaří nám jídlo, v zimních studených nocích nás hřeje, taví rudy a kovy, pohání lodě, vlaky a stroje.
Ten Plyn se jmenuje metan. Ale s ním se musí zacházet opatrně: zavírat kohoutky hořáků u plynových sporáků, nenechávat vařit bez dozoru, volat 112, když ucítíte plyn, a odejít z bytu, upozornit sousedy. Jinak si vzpomene na své zlozvyky a zase se stane domýšlivým a pyšným.