Jednoho večera, když si maminka už zhasla světlo a v pokoji svítila jen žlutavá nočnice, náhle se ozval jemný, melodický zvuk. Přímo uprostřed pokoje viděla Anna zlatou jiskřičku, pak další. Jiskřiček bylo stále více a více, točily se a vířily jako mošky, postupně se zhušťovaly v zářící figurku. A najednou zvuk a světlo zmizely a uprostřed koberce zůstal malý trpaslík, vysoký zhruba jako stolička.
– Krásné! – řekla Anna, která už neleží, ale sedí v posteli, aby lépe pozorovala jiskřičky.
– Ahoj, Anno, – řekl trpaslík.
– Ahoj… – Anna se trochu rozpakovala, – Kdo jsi?
– Jsem Bedřich z týmu pohádkových pomocníků, pomáháme obyvatelům pohádkových zemí…
– Ó, jak zajímavě, – vykřikla Anna, – A jaké to jsou země? Kde jsou? Jak se do nich dostanu?
Dívka tak skákala na posteli z netrpělivosti.
– Počkej, Anno! – přerušil ji trpaslík, – Mám jen deset minut a náš kouzelník Elizár řekl, že správnou radu může dát jen obyvatel nepohádkové země. Říká, že máte jiné myšlení, vhodnější. Pomůžeš mi?
– Samozřejmě! – Spolu s Annou už skákala i polštář.
– Jen poslouchej pozorně, je důležité nezmeškout ani jeden detail! Vysoko na hoře je jeskyně, v níž žije drak…
– Drak? Bojím se! Neříkej mi takové strašidelné pohádky! – Anna si přetáhla přikrývku až na oči.
– To není pohádka! To znamená pohádka, – zmátl se trpaslík, – ale u nás tam je všechno pohádka… Navíc je drak hodný a právě jemu je třeba pomoci! Budeš mi pomáhat drakovi?
– Mohu si to rozmyslet?
– Anničko, – prosil trpaslík, – pomoc je velmi potřebná, čas se končí a já ti ještě nic nevysvětlil!
Zezadu přikrývky se pomalu objevil nos dívky, pak brada, pak krk. Pak si Anna položila ruce na přikrývku a vydechla:
– No, dobře. Pomůžu!
– Takže, – potěšeně řekl trpaslík, – v drakově jeskyni je kouzelná zahrada, jen v ní nerostou květiny, ale drahokamy…
– Wow! – Anna už zapomněla na svůj strach a zase skákala na posteli. – Jsou ty kameny krásné? Jaké mají barvy? Víš, já nejvíc miluji růžové kameny, říká se jim rubíny! A vždycky jsem si přála, aby existovaly takové zlatavé kameny! Má je tvůj drak? Vždyť je pohádkový, měl by je mít, ne?
– Má, má… Asi… – trpaslík roztržitě mávl rukou, myslel si, že už není čas na zdvořilost. – Takže rozumíš, rostou zdola nahoru, jako krystaly, jako vinná réva…
– Jako réva! Jako koza! – dívka už neposlechla trpaslíka, před jejím vnitřním zrakem se třpytily a hrály všemi barvami drahokamy. A pak si uvědomila, že se třpytí vůbec ne oni, ale figurka trpaslíka se rozpadá na jiskřičky, které postupně zhasínají.
– Tak jak? – zeptal se kouzelník.
– Víš, ta dívka, je taková bojácná, taková snílková! A přerušovat mluvčího je tak nezdvořilé! Zkrátka jsem jí nestihne nic vysvětlit…
– Doufal jsem, že emocionální dívka se živou fantazií bude nejlepší volbou pro navázání kontaktu, ale nepočítal jsem s tím, že máme tak málo času, – kouzelník zamyšleně kroutil v rukou svůj klobouk, – Netrápej se, zítra se přechodní kámen nabije a ty si zkusíš promluvit s chlapcem.
Jiří neměl nočnici, vůbec se nebál tmy a měl rád, když na něj v neuzavřeném okně jeho ložnice svítily hvězdy. Proto, když se hvězdy náhle rozsvítily přímo na stropu jeho pokoje, byl velmi potěšen. Hvězdy se hladce spustily dolů a seskupily se v figurku trpaslíka.
– Ahoj, Jiří! Velmi potřebuji tvou pomoc a mám jen deset minut! – hned se pospíchal Bedřich.
– Jak jsem rád, že jsi přišel! – vykřikl Jiří, – Vždycky jsem si přál, že budu mít tajemného přítele! – a Jiří se vrhul do objetí.
Ale trpaslík ho stihne zastavit:
– Stůj, nedotýkej se mě, jinak zmizím!
Chlapec zklamaně spustil ruce, ale téměř hned se usmál:
– Představ si, že mi vypadl zub! Včera!
Trpaslík Bedřich se znovu zmátl, ale hned řekl:
– Skvěle, takže už jsi úplně dospělý, chytrý a budeš mi moci pomoci! Poslouchej pozorně a nepřerušuj mě. U nás v pohádkové zemi na hoře v jeskyni žije drak, je hodný a pěstuje zahradu drahokamů.
– A jak se jmenuje? – přece jen se vložil chlapec.
– Romain.
– Přesně jako můj kamarád! – obdivoval Jiří.
– Ě-ě-ě, ano, – pokračoval trpaslík, – takže, drahokamy v jeho zahradě spolu souvisejí, rostou jeden od druhého zdola nahoru a svítí stále jasněji a jasněji, a najednou jeden fialový kámen rostoucí v střední výšce začal ztrácet lesk a podivně blikat, – trpaslík se už rozjel a zuřivě mával rukama, – a kolem něj…
Jiří, který do té doby neodtrhnutě a zainteresovaně koukal na trpaslíka, náhle řekl:
– A můj táta mi koupí auto na dálkové ovládání! Představ si? Velké! Myslím, že se do něj vejdeš a příště tě budu moci vozit!
– Jiří, ty jsi mě vůbec neposlouchal? – podivil se Bedřich. Z urážky mu dokonce vyběhly slzy a sundal si čepičku, aby si je nenápadně otřel.
– A ještě mám nový míč, basketbalový, pojď, ukážu ti ho!
Jiří vylezl pod postel pro míč a když se odtud vynořil, v pokoji už nikdo nebyl.
– Jak se ti dařilo? – opatrně se zeptal kouzelník.
– Ten chlapec je asi velmi osamělý a nemá s kým si promluvit…– trpaslík Bedřich nervózně mačkal v rukou čepičku a ani si nevšiml, jak se odpadl a po podlaze se kutálel pompon.
– Odkud to bereš? Kouzelná koule řekla, že má spoustu přátel a starostlivé rodiče.
– Tak se mi spěchal všechny noviny se mnou podělit, že mě nestihne vyslechnout…– trpaslík si všiml chybějícího pomponu, ale ani ho nehledal.
Elizár se pokusil ho povzbudit:
– Zatímco jsi nebyl, koule mi navrhla další kandidáta, říkají, že je velmi chytrý chlapec!
– Kdo to říká? – Bedřicha už nebylo tak snadné přesvědčit.
– Jeho maminka.
– Všechny maminky to tak říkají, – trpaslík si sedl přímo na sotva svítící přechodní kámen a začal melancholicky vytahovat niti z čepičky, vždycky to dělal, když byl velmi rozrušený.
– A paní učitelka, – pokračoval kouzelník, – a učitelka angličtiny a učitel logiky…
– Pak je to v pořádku, – Bedřich slabě se usmál, – do zítřka!
– Ahoj, Benjamíne! – trpaslík Bedřich si sundal čepičku a slavnostně se poklonil.
Benjamínovi bylo už skoro sedm let, ale v rodině mu všichni říkali plným jménem od dětství a přísně nařizovali, aby tak činili všichni známí, učitelé a učitelky. Kouzelník předem upozornil trpaslíka na tuto okolnost a Bedřich se snažil být velmi zdvořilý.
– Benjamíne, pohádkové zemi a drakovi Romainovi je velmi potřebna tvá pomoc! – pokračoval trpaslík.
–Tak, tak! – Benjamín si nasadil brýle, vzal si z nočního stolku sešit a tužku a připravil se psát, – Jak mohu být právě já užitečný?
– Kouzelná koule sdělila našemu kouzelníkovi Elizárovi, že dítě z nepohádkové země dá správnou radu, když si vyslechne náš problém.
– Tak řekl – „dítě
