V husté, husté lese, na lesní hranici se usadilo několik králičích rodin. V každé takové rodině bylo mnoho malých, chlupatých a rošťáckých králíčků. Ale u staré, podle králičích měřítek již staré, králičnice rostl jediný synáček. Velmi ho milovala a pečlivě ho chránila před všemi možnými nehodami. Ale když králíček vyrůstal, začala ho tížit péče své matky. Neustále se ji snažil utéci a nechtěl poslouchat, co mu říkala jeho moudrá a zkušená máma.
Neustále za mnou chodíš, neustále mi opakuješ, že to nemohu dělat.
Hněval se králíček, který se považoval za dospělého.
Nu, jak by to mohlo být jinak? Velmi tě miluji. V lese je tolik nebezpečí. Většina dravců jen sní o tom, jak nás chytit a sníst.
Odpověděla moudrá králičnice-matka.
To je všechno nesmysl. Já už tak dlouho žiju a ještě jsem nepotkал žádného dravce.
Proto jsi ho nepotkал, že jsem tě před tím chránila. A pokud budeš poslouchat mé rady, brzy se sám naučíš vyhýbat se dravcům...
Začala říkat králičnice.
Nechci, nebudu.
Řekl králíček a utekl.
Králičnice se ho snažila dohonit, ale jak by mohla dohonit malého a hbitého králíka. A králíček běžel tak rychle, že se brzy ocitl daleko od domova. Nikdy předtím neutekl tak daleko.
Konečně svoboda!!!
Hlasitě vykřikl hloupý králík.
A najednou uslyšel: "oda, oda". Bylo to ozvěna, ale králíček o tom nevěděl. Myslel si, že s ním někdo mluví.
Kdo je tady? Pojď ven a ukažte se.
Opět hlasitě vykřikl králík.
"Žití, žití..."
Jen to bylo slyšet v odpovědi.
Kdo jsi? A jak si troufáš se mnou takto mluvit?
Ještě hlasitěji a arogantně křičel králíček.
Ozvěna opakovala v odpovědi "řít, řít".
Králičku se začalo ještě více zlobit. A začal křičet ještě silněji.
Vyjdi, řekl jsem.
Ten hluk z králíčkových křiků uslyšela lišta. Procházela kolem a hledala, čím nebo kým by se mohla nasnídat. Lišta běžela na zvuky a viděla, jak uprostřed lesní hranice sedí malý králíček a křičí. Lišta se rozhlédla a nikdo kolem neviděla. Lišta si myslela, že je to nemocný králík, ale když poslouchala rozhovor, pochopila, že křičící králíček je prostě hloupý. Vždyť si povídal s ozvěnou.
Proč křičíš?
Zeptala se lišta.
A ty jsi zase kdo? Ty jsi se mnou mluvila?
Zepta se překvapeně králíček.
Nevíš, co je to ozvěna?
Divila se lišta.
Ozvěna?
Zeptal se králíček.
Ano. Ozvěna jsou úlomky zvuků, které se nesou z lesa.
Takže jsem si povídal sám se sebou?
Zeptal se překvapeně králíček.
Přesně tak.
Řekla se smíchem chytrá lišta, která si už představovala chutný oběd.
A ty jsi kdo? Nejsi náhodou dravec?
Najednou se rozhodl zeptat králíček.
Ne, samozřejmě, já se živím bobulemi a rostlinami. A ty co tady děláš? Kde jsou tvoji rodiče?
Odpověděla lišta.
A já jsem tady úplně sám. Utekl jsem z domova. Už jsem dospělý, a máma mě vůbec nechápe. Neustále mi říká, co mám dělat. Už mě to nebaví.
S hrdostí v hlase vyprávěl králíček.
Máš asi hlad?
Trošku.
Pojď ke mně na návštěvu. Угощу tě chutnou trávou a bobulemi. Domů se stejně nevrátíš.
V tu dobu se na louce objevila máma králíčka. Také uslyšela jeho křiky a spěchala najít svého hloupého syna. Když králičnice viděla, že její králíček mluví s lištou, velmi se vyděsila. Králičnice skočila přímo na hlavu liště a zakryla oči dravce svými tlapami.
Běž, synu. To je lišta - nejchytřejší dravec. Sní tě!
Zakřikla králičnice.
Králičku se vrhл do běhu. Dlouho běžel bez pohledu zpět, ale pak, vyčerpán, se zastavil. Králíček si uvědomil, že jeho máma je v smrtelném nebezpečí, chtěl se vrátit, ale viděl, jak jeho máma běží mu vstříc. Pevně ho objala.
Promiň mi, mamo, byl jsem tak hloupý. Všechny tvoje poučení jsou tak důležitá. Teď tě budu vždy-vždy poslouchat.
Opakoval vystrašený králíček.
Jsem velmi ráda, že jsi to pochopil.
Řekla králičnice, uklidňujíc svého syna.
Vrátili se domů. Králíček začal poslouchat mámu ve všem a nikdy se jí už neztratil.
