Byla jednou jedna Důležitá věc. Byla velmi důležitá a velmi velká, ale zároveň také velmi bezmocná. Žila v lese a chránila malé městečko Lesníky.
Potřebovala ale neustále pomoc. To ve střeše domu zateče, to se rozbije kohoutek, to na zahradě vypukne požár. A už před mnoha lety se zavedlo, že všichni muži z městečka Lesníky Důležité věci pomáhali. Protože muži jsou silní a odvážní.
Musím říct, že Lesníky byly milé a útulné. Tam bylo vždycky teplo a vždycky bylo léto. Voněly pomeranče a květiny a na stromech lezly čilé děti. Žilo tam hodně rodin a hodně lásky.
Všichni v tom městečku žili v přátelství, veselili se a hráli si. V každém domě bydlel pes nebo kočka. A každé dítě z městečka mohlo přijít si s nimi hrát, všichni byli tak přátelští.
Bylo tam hodně dětských hřišť a různých herních místností, kde si hrály jak větší děti, tak malí špunti, kteří teprve začínali chodit a nemotorně následovali starší kamarády. Všechny děti měly maminky a tatínky, kteří je moc milovali.
Jednoho krásného slunečného dne ale do městečka přišla Důležitá věc. Trochu se zarazila, když uviděla, jak šťastné děti vesele pobíhají a jak na lavičkách sedí stejně šťastné maminky a tatínkové. Důležitá věc jim nechtěla kazit radost, ale neměla jinou možnost. Nemohla se obejít bez pomoci tatínků.
Mnoho mužů Důležité věci pomoc nepotřebovalo, a tak nepozvala všechny. Mezi povolané byl i Honzíkův táta.
Honzík byl velmi smutný, protože nikdo neví, kdy se táta vrátí. Honzík tátu moc miloval. Vždycky spolu trávili spoustu času, hráli si s hračkami a na honěnou. Táta Honzíka často vyzvedával ze školky. A to byl nejoblíbenější okamžik, když Honzík večer čekal ve školce, až táta přijde.
Chlapec věděl, že cestou domů zajdou do obchodu u domu a koupí zmrzlinu nebo čokoládu. Bylo to tak fajn ― cestou domů ochutnávat sladkost, kterou koupil táta.
Když táta odcházel za Důležitou věcí, bylo Honzíkovi moc smutno. Kdo ho bude vyzvedávat ze školky a hrát si s ním? Táta přistoupil k Honzíkovi, objal ho a řekl:
Zavři oči, synku. Vzpomeň si, jak jsme včera spolu běželi domů na závod. Jak jsme se bavili, pamatuješ?
Jo, pamatuju. Ještě mi cestu zastoupila kočka paní Kateřiny, začala se na mě lísat a já jsem od tebe hodně zaostal, ― řekl Honzík.
A pamatuješ, jak jsme minulý víkend spolu chodili na ryby? Chytil jsi tak velkou rybu, že jsi málem spadl do řeky, ― táta se zasmál. Honzík se zasmál taky.
A teď si mě představ a postav mě za sebe. Představil sis mě?
Jo, ― odpověděl Honzík.
Pamatuj, synku, že jsem vždycky blízko. Jsem s tebou, i když mě nevidíš. A brzy se určitě vrátím. Zase spolu půjdeme na ryby, budeme hrát tvoje oblíbené hry a cestou domů ze školky si budeme pochutnávat na čokoládě. Otevři oči.
Honzík otevřel oči a pevně objal tátu.
A pamatuj, že máma je s tebou, vždycky tě ochrání. A ty ji naučíš hrát si s autíčky. Uvidíš, že jí to půjde skvěle, ― řekl táta a podíval se na mámu.
Všichni se společně zasmáli.
Toho večera Honzík s mámou vyprovodili tátu za Důležitou věcí.
Honzíkovi už nebylo tak smutno, protože věděl, že Důležitá věc bez jeho silného táty nezvládne, a táta je nablízku a brzy se určitě vrátí.