Jednoho raného zimního rána 21. prosince se Polina a já probudili v našich pokojích. Umyl jsem si obličej a začal si balit batoh. Ke mně přišla
Vovo! Která čepice na mě lépe vypadá, bílá nebo růžová?
Vezmi si bílou
Řekl jsem.
Nakonec jsme se připravili a vydali se do školy. Cestou slyšíme písknutí z velkého závěje. Přistoupil jsem k ní – nic. Přistoupil jsem blíž a objevil tam malého štěňátka. Hned jsem ho neviděl: byl bílý jako ta závěj. Poliška ho vzala do náruče a řekla:
Chudáček! Určitě nemá domov. Vovo, vezměme si ho k sobě?
Co?
Řekl jsem
Rodiče nám to nepovolí!
A co když povolí?
No, pojďme se jich zeptat?
Pojďme! Ale když teď, tak vynecháme školu, a když po škole, kam s tím štěňátkem?
Začali jsme přemýšlet. Rozhodli jsme se nechat psíka u vrátného, pokud nám to povolí.
K překvapení vrátný souhlasil:
No, když je to takto, nechte ho tady. To je dobrý čin. Bravo, že jste nepošli dál.
Doma jsme si dokonce klekli, aby nám rodiče dovolili si psa nechat.
Ne, ne, ne!
Říkala máma.
Pes je velká odpovědnost!
Podpořil tatínek.
Ale my se o něj budeme starat!
Říkala Poliška.
A jako důkaz,
Řekl jsem
Mohli bychom si psa nechat na několik dní? Budeme se o něj starat, a když si s tím neporadíme, tak ho dáme do dobrých rukou…
Tatínek se zamyslel a souhlasil:
No, když je to takto, tak dobře.
A máma také souhlasila:
Spravedlivě, nechte si ho.
Se sestrou jsme byli tak šťastní, že jsme si dokonce zatancovali.
Já a Poliška jsme si vedli dobře, a rodiče nám nakonec dovolili si štěňátko nechat.
Pojmenovali jsme psa Patrik a venčili jsme ho na psím hřišti, kde jsme ho cvičili. Rodiče na nás byli velmi hrdí.
Patrik už nebyl malé štěňátko, ale velký, vychovaný, chytrý a cvičený pes.
Jednoho dne na začátku léta, 7. června, jsme se sestrou venčili našeho mazlíčka.
Co bychom dělali bez Patrika?
Říkala sestra.
Nevím…
Než jsem stačil skončit, přistoupili k nám důstojník a voják.
Zdravím vás, děti!
Řekl důstojník.
Vidím, že venčíte psa.
Ano
Řekl jsem.
Jak se jmenuje?
Zeptal se.
Pes se jmenuje Patrik.
Odpověděla Poliška.
Ale ne!
Zasmál se důstojník
Jak se jmenujete vy?
Vovo a Poliška
Řekli jsme.
A já jsem Petr Vasiljevič, děti, chápete, že pes je věrný přítel člověka?
Chápeme.
A vidíte, potřebujeme do naší jednotky psa. Víte: skvělý čich, zrak, když je cvičený…
Cvičený,
Řekla Poliška.
Vidíte, ano? Nepůjčíte nám ho?
Poliška si povzdychla a podívala se na mě. Pak jsem se zeptal:
Jste opravdu vojáci?
Samozřejmě! Vidíš, tady je moje medaile, opravdová.
Dobře
Věřil jsem.
Zamyslel jsem se a rozhodl jsem se, že pes je potřebnější ve službě, zvlášť když jsme ho tak dobře cvičili. A souhlasil jsem…
Teď si každý rok vzpomínáme na dny: 21. prosince, kdy jsme si Patrika našli, a 7. června, kdy jsme ho dali do dobrých rukou…
Udělali jsme správně?
