V pohádkovém lese nebyl klid.
Zajíčata, veverčata, sověnka — nikdo nemohl usnout. Ani myšata, ani medvěďata, ani ježci.
Listy na větvích šuměly, šišky se hvíždajícím zvukem padaly ze stromů. Řádil mladý větřík.
A zvířátka se rozhodla svolat radu a rozhodnout, jak budou větřík uklidňovat.
Pojďme mu zazpívat kolébavku!
Řekla Sova.
Byla nejchytřejší ze všech, proto se rozhodli ji poslechnout.
Ale ukázalo se, že skoro nikdo ze zvířat neznal kolébavky.
Zpívat se nabídl Liška. Ačkoli byla lstivá, měla nádherné hlasové schopnosti. Když si nabral do plic dost vzduchu, Liška začal zpívat:
Spi má radosti, usni, na nebi zhasly ohně..
Ale jakmile začal zpívat, větřík se zesílil, někdy se dokonce měnil v poryvy větru.
Pak se rozhodl Lišce pomoci Vlk.
Ačkoli cvakl zuby, velmi dobře uspával své vlčata svým smutným vytím na Měsíc. A měl jich, vlčat, celých deset.
Vlk si také nabral dost vzduchu do plic a dlouze zavyl. Vyl jednu minutu, pak druhou a třetí, a mnoho zvířat už začínalo zívat, ale větřík se neuvolnil, jen se více rozhořel.
Pak se rozhodl Vlkovi pomoci Medvěd.
A co kdybychom mu zahráli krásnou melodii
Řekl hlubokým hlasem. Mimochodem, Medvěd byl vynikajícím hudebníkem. V mládí totiž vystupoval v cirkuse a jeho korunním číslem byla právě hra na klavír.
Ale kde v lese sehnat klavír? Ačkoli je tento les pohádkový, přece jen z nebe nemůže padat klavír nebo nějaký jiný hudební nástroj, například flétna.
Ale na flétnu z nebe jsme nemuseli čekat, protože Medvěd si ji vždy nosil s sebou.
A tak si Medvěd nabral dost vzduchu a začal hrát. Melodie byla opravdu nádherná: zpěvní ptáci jí podpívali různými hlasy, potoky šuměly v rytmu této hudby, po pohádkových jezerech procházela lehká melodická vlnka, a dokonce i větřík na chvíli ztichl, jako by poslouchal, v nejkrásnějších chvílích. Ale když Medvěd skončil a na lesní louce nastalo ticho — Větřík zase začal řádit.
Zvířátka se tak snažila až do pozdního večera, jak větřík uklidnit:
Zajíčata skákala a prováděla různé kousky, veverčata předváděla triky a dokonce i ježek se snažil větřík uklidnit, když nakreslil nádherný obrázek.
Ale ani to nepomohlo. Jak šuměly listy, tak šumí. Jak si větřík hvíždal, tak si hvíždá, neustává.
Kdo ví, jak dlouho by to ještě trvalo, kdyby slunce nezapadlo za obzor a neustoupilo místo Měsíci, a na obloze se neobjevily mraky, které nezakryly celou oblohu svou velkou měkkou přikrývkou. Přišla noc, nad les se spustila chladná noční mlha a větřík začal usínat.
Stromy šuměly stále méně a listy se už nezvedly vichřicí nad zem.
Začali usínat všichni obyvatelé pohádkového lesa:
Nejdřív medvěďata, pak ježci, pak myšata... A dokonce i zajíčata, veverčata a sověnka. A lstivá Liška a Vlk — všichni usnuli s příchodem noci.
A nikdo už neslyšel lehké hvíždání větříčku v nastoupivší noční tichosti.
