Byla jednou… Ne, začnu jinak: na okraji jednoho obrovského kouzelného krásného lesa rostla malá huňatá Jedlička. Rostla obklopená sestřičkami a kamarádkami v lásce a péči.
Babičko, a jak to? Kdo se o ni staral? ― zeptal se malý vnuk.
Jak kdo? Zvířata, ptáci. O malé jedličky pečoval i hajný.
Babičko, a jak se staral?
Brzy na jaře, když ještě sníh neroztál a nepřeměnil se v potůčky, ale jen povolil jako teplá vanilková zmrzlina, ― hajný sázel do země malinké jedličky.
Babičko, vždyť je země pod sněhem. Je studená.
Do takové země se jedličky právě sázejí.
Zítra půjdeme na zahrádku a zasadíme hrášek! ― vykřikl chlapec.
Co mě skáčeš do řeči? Jaká zahrádka ― venku je listopad, sněhu po kolena.
Takže stromky sázet se můžou, ale hrášek ne?
No to snad… Chytrý se našel, ― usmála se babička a pokračovala v vyprávění, ― o malé jedličky pečovala lesní zvěř a ptáci. Zvířata se snažila nelámat větvičky a ptáčci zpívali písničky.
A naše malá Jedlička rostla, až se proměnila v mladou krásnou Jedli.
Napadl huňatý bílý sníh. Jedličky se oblékly do krásných bílých kožíšků.
Jednoho krásného rána se Jedlička probudila v opravdu dobré náladě a zazpívala si písničku:
« Na mýtině stojím já ― nejkrásnější ze všech,
Bílý kožíšek mám ― nejhustější ze všech.
V duši mám oheň, štěstí a veselí,
Zpívám písničku, co všechny k zpěvu vábí».
A co to ty tak zpíváš? ― zeptaly se jí kamarádky. ― Není léto, teplý větřík si s námi nehraje. Je tuhý mráz a ty si vymyslíš zpívání.
Mám dobrou náladu, tak zpívám…
Zpívej, zpívej, ― prohodila kolem letící straka, ― brzy budou lidé slavit Vánoce. Dřevorubci ― kácači stromků ― přijedou do lesa a budou vás, krasavice, kácet. Naložou vás do aut a přívěsů a odvezou do města. Lidé vás rozeberou a každou odnesou domů.
Jak to? ― zavolaly jedním hlasem mladé jedličky.
Takhle, ― přistála straka na větvi břízy a pokračovala, ― lidé na vás pověsí barevné ozdoby a budou kolem vás tančit za hudby. V takovém oblečku vydržíte dva týdny a pak vás z teplého domova vynesou na skládku.
Co? ― vylekaly se jedličky. ― Tomu nevěříme!
Nevěříte? Tak se zeptejte, koho chcete. Potvrdí mi to zajíc, nebo liška, kdokoli. Kuk-kuk, čáry-máry, už letím. S vámi se nemá cenu bavit!
Ach, kamarádky, jak je to hrozné! Zahyneme? Už neuvidíme léto? Neuslyšíme písničku mladého potůčku? Nepotkáme ptáky vracející se z teplých krajin? Neuslyšíme zpěv slavíka?
A tak to chodí každý rok! Lidé v prosinci pokácejí spoustu jedliček! ― doneslo se k nim od odlétající straky.
Kolem běžel vlk.
Co je vám, jedličky, proč pláčete? Proč se trápíte? ― zeptal se šedý.
Straka nám řekla, že do lesa přijdou dřevorubci. Pokácejí nás, naloží do aut a odvezou do města. Tam nás lidem rozdají. Měsíc, dva potěšíme lidi svou krásou, a pak nás vyhodí. Zahyneme.
Vím, vím, ― posadil se vlk na pařez. ― Ale co s tím uděláš? Nic se změnit nedá! Zvířata se před dřevorubci hned schovají nebo utečou do houští. Všichni se jich bojí. Tenhle svátek lidé slaví už mnoho set let a s jedličkami se tak zachází. Nemohu vám nijak pomoci.
Vlk to řekl, a z oka mu upadla slza. Bylo mu líto mladých jedliček.
Tu vykoukl z dutiny datel:
Slyšel jsem vaše řeči, ale pomoci vám taky nemohu a nikdo vám nepomůže.
Jedličky se rozplakaly ještě víc a po kmenech stékaly žluté lepkavé slzy.
Slyšel jsem, že existuje způsob, jak vás zachránit, ― najednou řekl datel.
Jaký? Nenapínej nás, mluv rychle! ― zajásaly mladé jedličky.
Kdyby všichni lidé o těch svých Vánocích stavěli umělé stromky, nikdo by vás živé nekácel. Umělé stromky se nevyhazují na skládku, ale zabalí se do krabic a schovají na příští rok. Dozvěděl jsem se to nedávno. Odletěl jsem do města a tam mi to řekli vrabci.
Správně! Ty jo! A jak zařídit, aby si všichni lidé pořídili umělé stromky a nekáceli nás?
A nijak! Lidem nic nenakážeme!
Ale ale ale! ― zase se rozplakaly jedličky a žlutá pryskyřice stékala po jejich mladých kmenech čím dál víc.
Musí to chtít, aby to všichni lidé sami chtěli. A ne všichni to chtějí, takže se musí počkat. Čas poběží a možná za padesát let to tak bude. Doufat a čekat!
Ať lidé chodí k nám do lesa! ― řekla jedna z jedliček. ― Ozdobí nás tu! Ať zpívají písničky a tancují v kruhu.
To by bylo dobré, jenže ne každý chce jet v noci do lesa. Tady je zima a mají malé děti… ― přemýšlel datel.
Kamarádky a sestřičky, budeme doufat a čekat, ― řekla jedna z jedliček.
Než se vaše přání splní, uplyne více než jedno desetiletí, ― dokončil datel svou řeč.
Babičko, babičko, a u nás je umělý stromek, modrý, že? ― řekl pětiletý vnuk veselým hlasem. ― Už plníme přání jedliček?
Snažíme se… Našemu stromku je patnáct let.
Kolik jsme jich tedy zachránili? ― podivil se chlapec.
Tak si to spočítej, už umíš počítat.
Babičko, takže jsme šikovní!
Ne my, ale dědeček. On stromek koupil. Jdi do pracovny a řekni dědovi, že je šikovný! ― usmála se babička.