Myšáci, Mravenci a opravdoví přátelé! Kapitola šestá
1 852

Myšáci, Mravenci a opravdoví přátelé! Kapitola šestá

Autor:
Závěrečná část série moderních pohádek o dobrodružstvích chlapce Vaši a počítačové myšky. V této části Vaša a jeho přátelé najdou princeznu Pavučinku a společně porazí zlého Suriva.

Vaša přistál v temnotě. Pod nohama cítil tvrdý povrch. Vedle se ozval Artemův křik:

Aj! Bolí!

A hned mu odpověděla Marinka:

Přestaň si stěžovat! Vstávej! A ještě se jmenuje chlapec!

Vaša se skočil na nohy a v temnotě rozpoznal děti — Marinku, Artema, Dimu a další dívku. Všichni vypadali vystrašeně, nejistě se pohybovali a snažili se chytit vzduch rukama. Bylo vidět, že jsou velmi vystrašeni.

Jsme v království Princezny Pavučinky! — vykřikl Vaša s obdivem — Podařilo se! Podařilo se nám!!! Jsme tady! Všichni pátero!!!

Co se děje? — zaplakala neznámá dívka.

Daša! — uhodl Vaša, když v temnotě rozpoznal hubatou malou dívku, asi sedmiletou — Neboj se! Jsme s tebou! Já jsem Vaša! Právě jsme si s tebou telefonovali! Ach! Co teď budeme dělat! Jsme všichni tady! Dimko! Ty jsi tady taky!

Sádra na Dimově noze zářila v temnotě bíle, a pod paží držel krásnou loď s purpurovými plachtami. Vaša k němu přiběhl a chytil ho za ruce.

Jak se máš! Pojď, pomůžu ti!

Není potřeba! Stojím v pohodě. Nic mě nebolí! — usmál se chlapec a dokonce trochu poskočil — A kam jsme se dostali?

Ano, kde jsme? — Artem vypadal zcela zmatený. Rozhlížel se kolem a trochu se předkláněl ze strachu.

Hmm! No, — uslyšeli chlapci hlas Kolji — A ve třídě jsi první buřič!

Koljo! Co tu děláš? — vykřikli Marinka a Vaša.

Nevím. Vůbec se mi zdá, že je to sen. A vy se mi všichni zdáte! Aj! — náhle vykřikl — Proč mě štípáš?!

Aby sis uvědomil, že to není sen! — odpověděla Marinka — Přestaň kecat! Čas nečeká! Musíme jednat! Vpřed, k Princezně Pavučince!

Vaša se podíval do dálky. Tam v temnotě svítila slabě modrá fontána. Tam by měli jít.

Vpřed! Za mnou! — řekl a běžel, odvážně kráčeje po tmavých, beztížných cestách.

Děti běžely za ním. Dokonce i Dimka, přestože měl sádru, běžel jako ostatní. Pouze Daša zaostávala, ale Marinka ji chytila za ruku a táhla ji s sebou.

Několik metrů před fontánu se Vaša zastavil. Celé království bylo temně černé, pouze fontána slabě svítila, a u fontány, s hlavou a rukama položenými na okraj, ležela….

Princezna Pavučinka! — vykřikla Marinka a vrhla se k ní. Vlasy princezny už se nevlnily všemi směry, ale bez života ležely na okraji fontány. Byla velmi vyčerpaná a sotva otevřela oči, když se Marinka vrhla před ní na kolena — Princezno! Princezno! Co se stalo! ...

Princezna pozorně pohlédla na děti vyhaslýma očima a v hloubce jejích očí se začala rozpalovat jiskra naděje.

Přišli jste, — šeptala — Konečně! Tak jsem vás čekala, děti… Celé království je v moci zlého Suriva-Zlého! Je to strašný padouch! Je vždy sám a velmi zlý! Nemá přátele a nemá rád, když je někdo přátelský. Má malé tajemství, ale nikdo ho nezná. Zmocnil se moci, hasí hvězdy, bere síly a nechává všechny bez možnosti odporu… Niti jsou přetrženy a Hvězdu je třeba zapálit! Hvězdu je třeba zapálit!!! Určitě! Vy to musíte udělat!

Princezna s obtížemi se přehnula přes okraj fontány a vytáhla z vody malý pěticípý klíček a dala ho Vašovi. Vaša si položil klíč na dlaň — byl menší než Vašův malíček a vypadal, jako by byl z křišťálu.

A pak Princezna Pavučinka zavřela oči a padla vedle fontány, těžce dýchajíc.

Nemůžeme ztrácet čas! Pojďme do království, musíme najít doktora Vira, možná nám pomůže! — náhle rozhodně prohlásila Marinka — Teď je všechno v našich rukou! Vydržuj, Princezno, brzy se vrátíme! — Marinka si hladila bezživotné vlasy Pavučinky.

Vaša stiskl malounký klíček v pěsti a děti rychlými kroky směřovaly do království. Bylo velmi tmavé, poslední slabě svítící fontána zůstala pozadu, a vedle ní Princezna Pavučinka, která urgentně potřebovala pomoc. Děti mlčely, chápajíc svou odpovědnost a cítíc jakousi sjednocenou sílu, která jim dávala odvahu a sebevědomí. Jsou spolu — a mají jeden cíl — vrátit své přátele a porazit zlo!

Tak se přiblížili k branám. Překvapivě — brány byly otevřené a snadno vešli do království. Za zády zůstal kouzelný sad, kde je čekala Princezna. Odkud se ozvala odporná melodie.

Aj! — si zacpala uši Daša — Kdo tak hrozně trápí housle!

Děti se zastavily v rozpacích — kam jít? K zvuku houslí? Nebo do tajné místnosti?

A pak téměř pod nohama uslyšeli tichý kvílení.

Kurzorčik! — vykřikla Marinka a vykročila vpřed — psí štěně se vrhlo na dívku — Kurzorčik! Miláčku!

Kurzorčik skákal kolem dětí a tiše vrčel, zval je za sebou.

Vpřed! Vpřed, Kurzorčik! Vede nás! — šeptala Marinka.

Kurzorčik jako lovecký pes, který vzal stopu, se přitiskl k jedné ze stěn a rychle vedl děti za sebou. Po schodech — nahoru, velká prázdná hala — nikdo! Na podlaze velké rozbité vázy a zvadlé květiny neobyčejné krásy, které kdysi tak ohromilyVashu. Děti se zastavily a dívaly se na zmatek, ale Kurzorčik štěkl, připomínaje, že musí jít výš! Ještě výš po schodech — další pustá hala.

Zde zavyl vítr a děti cítily, jak jim po nohách běhá chlad. A pak z tmy — odkud shora uslyšeli znovu ten skřípavý zvuk houslí a někdo neviditelný těžce a dlouze zlě vydechl:

Ééééch…. Uffff…

Teď se dětem zježily vlasy. Nejsou tu samy! Někde poblíž je padouch, který ničí království svou silou. Když si Vaša všiml, že se děti couvají, tiše vykřikl:

Stůj! Zpátky se nemůžeme! Jsme — spolu! Spolu jsme — síla! Strachu tu není místo!!!

Ha! Ha! Ha! — hrůzný hlas se rozlehl v zvonivém tichu! — Strachu tu není místo??? Já — jsem tvůj strach!!! Já — jsem noční můra!!! A já — jsem tady!

Děti to nevydržely a vrhly se na druhý konec haly k otevřeným oknům, kde alespoň trochu svítilo od zvadlých květin.

Ledový vítr foukal po nohách dětí, vířil rozházené listy po podlaze, divoký smích se rozléhal všude! Děti se tiskly u sebe u okna, vystrašeně hledíc do tmy a pak se rozsvítilo.

Děti si zacvakly oči překvapením, přikryly si oči rukama, a když je otevřely, viděly, že v centru haly na velkém černém trůnu seděl on — Zlý Suriv Všemohoucí! Daša vykřikla strachem a schovala se za jednu z váz, Kurzorčik se k ní přitiskl a celý se třásl.

Ostatní děti stály, jako by byly očarované, neodvažujíc se odtrhnout pohled od padoucha. Na trůnu, na velkém obrovském trůnu, seděl padouch — s hrozně bezedným černýma očima. Byl velmi, velmi vysokého vzrůstu! Dlouhé šedivé vlasy mu vítr zvedal téměř až ke stropu, kde visela velká křišťálová lustr — její svíčky osvětlily halu jasným světlem.

Přivřev oči a sevřev rty, Suriv-padouch si prohlížel děti. Vaša očarovaně hleděl na neznámce, nechápal, jak dál? Byly jen do jeho kolen vysoké! Nastala taková ticho, že skřípot kovových řetězů řezal toto ticho na kousky.

Řetězy! Kovové řetězy! Teprve teď si Vaša všiml, že v pravé ruce padoucha na dlouhých kovových řetězech se houpá z jedné strany na druhou klec! A v ní bez pohybu, s zavřenýma očima leží jejich přátelé — Myšáci!

Vashu zalila taková vztek, že mu přestalo dýchání!

Zlosyn! — vykřikl chlapec a odkud se vzala síla, rozběhl se a s mocí strčil na podlahu obrovskou květinovou vázu. Váza pomalu padla na podlahu a halou se rozlehl hřmot — Vpřed, děti! Pojďme!!!

Děti se nemusely nechat dvakrát. Okamžitě se opřely rukama o vázu a začaly ji rozjíždět jako velký kmen přímo na trůn padoucha! Váza s rachotem se kutálela vpřed.

Stůj! — vykřikl, zadýchav se překvapením, zlý Suriv — Stůj!!! Co je to za jednotu! Nesmí být spolu! Spolu — nesmí!!!

Ale bylo pozdě! Váza s velkou rychlostí narazila do jeho trůnu a trůn spolu se svým pánem začal padat na podlahu! Děti se rozutekly. S hlasitým hřmotem se trůn zakymácel a padl, padouch spadl na podlahu, kutálel se vpřed a narazil do stěny. Klec s Myšáky vyletěla z jeho rukou a odkutálela se stranou. Marinka s Dimkou hned přiběhly ke kleci a chytily ji za řetězy.

Běžte! Běžte! — křikl Marince a Dimovi Vaša — Zachraňte Myšáky! My se postaráme!

Přestože v tu chvíli neměl v hlavě ani jednu myšlenku, jak se s padouchem postarají. Vaša se otočil na sténání, Zlý Suriv, opíraje se o stěnu, se zvedal z kolen. Rozhlédl se po hale a teprve teď si Vaša uvědomil rozsah celého problému: přímo před nimi v plné výšce stál obrovský rozhořčený netvor — ano, jinak ho nemohl pojmenovat — oči mu hořely červeným světlem, černý těžký plášť se vlnil na větru. Suriv Zlý zvedl ruce nahoru a řval:

Jak si troufáte!!! Vy…. Vy… rrrÁÁÁÁ…a — jeho ohromující řev se rozlehl po celém království tak, že se chvěly stěny!

Běžíme! — Vaša mávl rukou a všechny děti se vrhly na schodiště, po kterém sem přišly.

Netroufte si!!! — padouch se rozmáchl a ze všech sil udeřil pěstí na podlahu — přímo před dětmi se na podlaze objevila trhlina, kameny a schody se sypaly dolů. Děti sotva stihly zastavit.

Nahoru!!! — rozkázal Vaša a děti — Vaša, Artem a Koljo — se vrhly na schodiště vedoucí nahoru.

Ach, ten hrozný smích! Chlapcům se srdce bušilo strachem, který mrazil krev, a nohy se jim zdály neposlušné, když běželi po schodech nahoru. Prázdná hala! Co dál? Divoký smích se rozléhal echem po celém království. Stěny se třásly. Zapálit hvězdu, zapálit hvězdu — bušilo to v Vašově hlavě. Kdyby ji jen našel!

Přímo před chlapci se mihla stín. Strašně! Ach, jak strašně!

Vpřed! Výš! — rozkázal Vaša a znovu běželi na schodiště.

A co dál? Za zády dětí už bylo slyšet těžké kroky — Zlý Suriv honit děti.

Sem! Sem! — děti vběhly do malé haly — a v jejím vzdáleném rohu — stál a mával rukama doktor Vir! Konečně! S obtížemi držel otevřené dveře, ze kterých byl vidět žlutý svit jeho lucerny — Sem! Rychleji!

Ne! — ozval se hlas padoucha vedle dětí.

Mávl pláštěm, silný poryw větru zavřel vytouženou dveř a doktora Vira srazil na zem. Vír popadl děti a odhodil je do centra haly. Za oknem se blýskalo, svíčky na stěnách se rozsvítily.

Netroufte si! — zlověstně šeptl Zlý Suriv, přivřev oči — Jak si troufáte na mě! Na mě — Suriva Zlého — se pokoušet porazit! Jedním pěstí — v prach vás! V prach! A není přátelství! Samota — v tom je síla! Já — jsem tady jediný pán! Já — jsem sám!!!

Padouch se rozmáchl a tak zůstal s vysoko zvednutou rukou! Po hale se roznesla melodie houslí. Smutná a velmi dojemná! Děti se podívaly na schodiště. Daša! Vyšla po schodech a tiše šla do centra haly, hraje na housle.

Moje housle!.. — sténal Padouch — Jak krásně zpívají!

Melodie se roznesla po hale, ozvěna pronikala nejjemnějšími notami do každého koutu království a děti s překvapením si všimly, že padouchovi z očí stékají slzy! Na jeho tváři se objevil úsměv. Daša stála přímo před obrovským padouchem a ten začal zmenšovat. S blaženým úsměvem si sedl na podlahu, mávaje svraštělýma rukama v taktu melodie a zmenšoval se! Jako očarované děti sledovaly, jak se padouch, kterému byly jen po koleno, sám zmenšil na jejich výšku!

Tak je to lepší! Zlost se vypustila! — k Surivovi Zlému přiběhla Marinka s prázdnou klecí, chytila padoucha za krk a strčila ho do klece — Seď si tady a přemýšlej o svém chování!

Dveře klece se zavřely, padouch byl chycen. Jen už vůbec nevypadal jako padouch. Roztomile se usmíval, kývaje hlavou v taktu melodie.

Děti se seřadily v kruh kolem klece, Daša přestala hrát a všichni se vyptavě podívali na Suriva Zlého. Ten pokrčil rameny a řekl:

Jak slunce taje tenký led a sněhové laviny, tak v srdci hudba žije, a hasí zlé síly…

Hudba rozpustila zlost v tvém srdci? — nedůvěřivě se podívala na něj Marinka, padouch přikývl a natáhl ruce pro housle.

Daša mu podala housle a zeptala se:

Vypustíme ho?

Ne! — odpověděl Vaša — Dáme ho Princezně Pavučince, ať sama rozhodne, co s ním! Ach, Princezna Pavučinka! Musíme jí pomoci!

Tam už jsou Myšáci, — odpověděla Marinka.

Děti! Děti! — uslyšeli hlas doktora Vira — Musíme zapálit hvězdu!

Správně! — Vaša otevřel dlaň. Tak pevně stiskl klíček, že se mu do dlaně otiskl — A kde je ta hvězda?

Hned vedle!

Doktor Vir se pokusil otevřít vysoké dveře, ale byl zcela vyčerpán. Děti všechny pohromadě chytily za kovanou kliku a táhly — dveře se pootevřely a přívětivě žlutým světlem je osvítila doktorova lucerna. Kurzorčik první se vrhl vpřed. Děti chytily doktora Vira za ruce a šly za Kurzorčikem.

Velké kamenné schody nahoru a ocitly se na malém náměstí pod otevřeným nebem. Vítr foukal, ale už nebyl tak mrazivý. Doktor Vir ze zbytku sil zvedl svou lucernu a děti viděly vysoko nad sebou na obrovském křišťálovém sloupu — velkou zhasnutou hvězdu.

A co teď dělat? — zeptal se Vaša.

Klíč! Klíč! A kouzelná slova! — šeptl doktor Vir.

Vaša vložil klíček do křišťálového zámku.

A jaká slova? — pokrčil rameny Artem.

Myslím, že vím, — šeptl Vaša — Dejte mi své ruce…

Vaša držel klíč a vyslovil první:

Vaša…

Marinka… — dívka položila dlaň na Vašovu ruku.

Artem, — uhodl chlapec a také položil ruku nahoru.

Dima! — s úsměvem položil ruku nahoru i Dimka.

Daša! — její dlaňka byla nejmenší a nejchladnější.

Ale — nic se nestalo.

Ech, — vzdychl Koljo a svýma dlaňma zakryl ruce dětí — Koljo!

A pak se po dlaních rozšířilo teplo! Klíček se rozsvítil stříbrem, zámek skřípnul a otevřel se — a za malými dveřkami se objevila malinká svíčka. Začala se rozpalovat výš a výš! Křišťálový sloup se rozsvítil všemi barvami duhy! Výš!

Výš! — vykřikly děti.

A konečně — jasně se rozsvítila Hvězda! Mocné paprsky světla se rozprskly všemi směry! Děti očarovaně sledovaly, jak se království probouzí. Zpívaly neznámé ptáky, šuměly stromy, z nebe padal třpytivý déšť, dávající živou vodu, a bylo teplo!

Jak je to hezké! — uslyšely děti hlas Suriva Zlého. Seděl v kleci, přitiskuje si k prsům své housle a usmíval se. A tváře dětí se rozsvítily úsměvy.

Běžme k Princezně!

Doktor Vir zhasil svou lucernu, pečlivě zavřel všechny dveře a po záložní schodech vyšli z království do zahrady.

Kouzelná fontána bila s novou silou! Melodie se roznesla z brizgů třpytivé vody. Vedle byla usmívající se Princezna Pavučinka a na okraji fontány skákali a tleskali — Myšáci! Jejich drahocenní Myšáci!

Děti se na ně vrhly. Myšáci jim skočili do rukou a malými nosíčky se přitiskli k dlaním.

Myšáku! Můj malý! — Vaša se z radosti rozplakal.

„Jak malý,

Pohádka Myšáci, Mravenci a opravdoví přátelé! Kapitola šestá je k dispozici ve formátu FB2 pro telefony, tablety, počítače a čtečky e-knih.
Podobné pohádky
Jak se Kolobok seznamoval na internetových stránkách
Jak se Kolobok seznamoval na internetových stránkách
I Kolobok bývá osamělý. Proto se rozhodl — zaregistruji se na seznamce. Tím to všechno začalo. Moderní poučný příběh o tom, jak se Kolobok seznamoval na internetu
5 777 3
Jak si zajíc a vlk vyměnili ocasy
Jak si zajíc a vlk vyměnili ocasy
Poučný moderní příběh o tom, jak si Zajíc a Vlk vyměnili ocasy. Co z toho asi vzejde?
31 933 3
Pohádka o princezně a drakovi
Pohádka o princezně a drakovi
Moderní pohádka o jedné princezně, která se strašně moc bála děsivého draka. Ale jednoho dne překonala strach a rozhodla se ho navštívit... A tak získala nového přítele.
12 439 1
Pohádka o třech koláčích
Pohádka o třech koláčích
Král jednou řekl svým dcerám — upečte mi každá koláč k mým narozeninám. Dvě budoucí princezny úkol splnily, ale třetí přišla s prázdnýma rukama. Z autorské pohádky se dozvíte proč
5 431 3

Chcete dostávat upozornění na nové pohádky?

↑