Žili kdysi… vlastně ne. Nejdřív tam nikdo nežil a nikdo nebyl v tom lese u potoka. Kdysi dávno, nebo možná nedávno, tam rostla jen tráva, mech, borovice a smrky. Neskákaly tam veverky po smaragdových větvích, které se až u nebe proplétaly v obrovská a složitá hnízda a pavučiny. Nebrodily tam v houštinách rysi s půvabem a krásou, ani mohutní losi s velkými parohy. Neozývali se ptáci, kteří si povídali ještě před svítáním a svým křikem ohlašovali příchod nového dne.
Bylo v lese ticho a prázdno. Potok tekl beze slova a na podzim do něj padalo jen listí smutných vrb, které se nad vodou skláněly a čekaly na jaro.
V zimě byl potůček pevně svázán ledem a jemně přikryt druhým, nebo možná sedmým sněhem. Bezejmenný a osamělý neviděl na svém břehu stopy nikoho: ani krásné lišky, která jako jiskřička probíhala mezi větvemi, ani malého zajíce, který se schovával před krutou lesní lupičkou. Jen ryby plavaly na kalném dně a tupě zíraly na polopriezračné řasy barvy bažiny.
Jednoho dne se tam ozvalo hučení lidských hlasů, cvakání kopyt po zmrzlé zemi, tlukot sekery do kmene borovice a bublání ledu, který prorazil ledovec a propadl se pod vodu. Do těchto končin přišli lidé. Bylo jich málo, možná deset až dvanáct. Měli teplé kožichy z zvířat, která tento les dosud neznal, a začali stavět malé domky na břehu řeky. Už první den pokáceli deset borovic a pařezy vynikaly na pozadí lesa, který se tyčil za nimi.
Když lidé přišli, les se naplnil životem, který si s sebou přinesli. Začali pobíhat malí hryzci, zajíčci, létat sýkorky, hýl a tetřevi, po nocích houkali sovy s chocholkami na uších a občas kdesi zařval vyrušený medvěd.
Lidé na těch místech žili dlouho a vesnice se rozrůstala. Z malých nor, v nichž se sotva dalo obrátit, přešli obyvatelé k dvoupatrovým domům z jedlí a borovic. Vůně pryskyřice se vznášela a odnášela do minulosti, kdy v těch rajských končinách nikdo nebyl. Z kamen stoupal kouř, pekl se voňavý chléb z žita vypěstovaného na úrodné půdě, vařilo se zelí se zeleninou uskladněnou na podzim, smažila se ryba a připravoval se ovocný mors.
A jednoho dne přišel do vesnice podivný muž s malým kufříkem. Ovšem slovo „přišel“ je příliš silné. Tisíce kilometrů se pěšky urazí jen s obtížemi a za velmi dlouhou dobu. Muž nejprve jel vlakem a při rytmickém klapání kol přemýšlel o své důležité misi. Potom přesedl na trajekt a usnul. Ráno pak musel dojet nějakým starým, velmi starým autobusem až k této vesničce.
Na místě vytáhl z kufříku zápisník a propisku. Obcházel každý z třiceti domů ve vsi, zaklepal na dveře a položil stále stejnou otázku:
Dobrý den. Přijel jsem z města, mám tu práci. Prosím, kolik lidí žije v tomto domě? Čím dům vytápíte?
Všichni odpovídali. Někdo nechtěně a jednoslovně, jiný začal vyprávět dlouhý příběh, ale muž zdvořile, avšak rázně, je přerušil a žádal konkrétní odpověď. Když se vyptal všech, bez prodlení odjel.
Je to katastrofa! Proč mají plyn v domech jen tak málo lidí? zahřměl na poradě o plynofikaci.
Asi jsou zvyklí topit dřevem. Museli by se přeučit, osvojit si to, a tohle všechno… Trvá to dlouho a je to zdlouhavé, navíc tam jsou skoro sami staří lidé. Proč by to dělali?
Ale topit dřevem vůbec nepřipadá v úvahu. Musíme zavést plyn. Takhle to nejde, vždyť jsou to lidé! Musí se přece žít!
Už jsme se o to pokoušeli, řekl a vstal ten samý muž, který do vesnice jezdil. Hodil na stůl šéfovi nějakou složku a řekl: Všichni, kdo za to měli odpovědnost, se záhadně ztratili v lesích. Prý tam straší nějaká nečista. Není to, že bych věřil v zlé síly, ale fakta mluví sama za sebe. Musíme něco vymyslet, to chápu. Podívejte se však! Zmizeli zhruba v dobách, kdy se pokládaly trubky. Už dva týdny je hledají, a když ne víc, a najít je nemohou.
Muž se posadil a generální ředitel se zamyslel. Poškrábal se na hlavě a nakonec řekl zamyšleně, jako by byl myšlenkami velmi daleko:
Tak… Budeme přemýšlet. Porada skončena, vzal složku ze stolu a vyklouzl z kanceláře a přitom trochu šoural nohama. Za ním vyšli i všichni ostatní.
O týden později přijela z města do té vesnice malá parta dělníků. Rychle rozryli lopatami zem, jako by něco zkoumali, a zase odjeli. Toník nebo Jirka, jeden z nich, viděl a slyšel, že dělníci kromě vzorků země ještě něco počítali a mluvili o nějakých trubkách.
Ach jo, bože, co se to děje? Co bude dál? povzdechly si babičky a dědečkové, ale vrátili se ke svým obvyklým pracem: štípání dříví, rybaření, lovu a pletení rukavic s ponožkami.
A děti pobíhaly stokrát za den na místo, kde dělníci pečlivě, ale ne moc šikovně zakopali nějaký kovový výstřední tvar. Všichni hádali, co budou dělat, ale pro jistotu se tím nikdo nedotýkal. Člověk nikdy neví, co to je, a vlastní kůže je přednější. Co když je to něco důležitého?
A opravdu, za několik dní se objevilo ještě více lidí a navíc se znovu objevil muž s kufříkem. Oči mu hořely nějakou myšlenkou, ale lidé nechápali, jakou. Obešel vesnici podruhé a kladl stále tutéž otázku:
Řekněte, čím vytápíte dům?
Dřevem, odpovídali všichni, koho se zeptal.
Rozumím, zapisuji, říkal muž, a skutečně se do zápisníku objevovala jména a adresy.
Co po nás chce? přemýšleli lidé a zavírali za ním dveře.
On šel dál, pobrukoval si pod nosem a byl docela spokojený. Jeho práce tady byla hotová a zbývalo jen předat výsledky dělníkům, kteří se zase starali o svou práci, tedy pokládali trubky. Hodně, opravdu hodně dlouhých trubek a trubiček, jako cévy, se protáhlo celou obcí. Nakonec se trubky dovedly i k domům.
A tu lidé jako by zešíleli, z domů začali vynášet kamna. Tu už lidé nevydrželi a vydali se za tím chlapíkem se zápisníkem. Ten jim všechno o plynofikaci vysvětlil, že plyn zavádějí do domů, že se bude snadněji vařit a topit. Všichni podezřívavě pohlédli na něj, ale odešli. Později zjistí, co to tady za nepořádek dělá.
Muž se chystal domů, bydlel u jakéhosi stařečka a za ubytování platil nasekaným dřevem. Tu náhle se zvedl vítr, takže člověka málem odnesl o tři metry dál. Slyší, jak někdo z houštiny kráčí, tak těžce, že praští větve a ptáci padají z větví. Muži bylo úzko, ale šel dál. A tu hle! Mezi stromy se zaleskly něčí oči!
Konečně vyšel hromotluk. Obrovský, dva metry vysoký, ruce jako stromy, oči hořící, ústa tak velká, že by spolkl člověka a ani si toho nevšiml, celý ve mechu a jehličí, obrostlý větvemi, takže nebylo vidět obličej.
Cože?! Už zase straší lidi plynem! zahřměl cizinec. Měl bys odsud odejít i se svou partou!
K-kdo jste? zakoktal se muž vyděšeně.
Kdo, kdo… Dědek Nevímkdo! Jsem Lesník.
Takže kvůli vám lidé mizí? řekl už pevněji.
Ano! Nesmíte zasahovat na mé území! Je to moje země a můj les! A kdo bude s vaším plynem sekat dříví v lese? Nikdo! Vrať se radši do svého městečka! Jinak půjdeš se mnou do lesa, zůstane noha pod keřem, ruka pod smrčkem a tvou hlavu odnese vlk, zavrčel Lesník, zasmál se, a u nejbližší borovice opadalo všechno jehličí.
Muž couvl. Proti obrovskému a strašlivému Lesníkovi působil jako mravenec. Ten už byl připraven ho chytit do svých dlouhých paží a odtáhnout do hluboké a divoké tajgy.
Lesník ztichl a udeřil nohou jako polenem o zem. Hned se z ní začalo sypat všelijaké bylinné listí a obtáčet kolem nohou muže. Trávy stoupaly výš a výš, až už ani pasu nebylo vidět…
Lesníku! Okamžitě toho nech! ozval se za ním nějaký protivný hlásek a zavanul pach bahna a shnilých ryb.
Kikimoro! Ať tě vezme čert, stará čarodějnice… Co chceš? Dívá se na náš les! Takhle přece nejde! Ať tedy na té zemi, za kterou přišel, zahyne!
Tak to ano, ale poslouchej mě… a konečně ho pusť! Je nevinný, sám nic nestaví, sedí ve svém kumbálku, prosedí kalhoty a pije čaj.
Tráva se zase zasunula do země a Lesník se obrátil k bažinné babičce. Tu už i muž její tvář spatřil. Tmavé, nemyté vlasy, snad staleté, svázané špinavou hnědo-vínovou stuhou, rostly v chomáčích. Zelenavé šaty visely v cárech a z děr vykukovala tmavá, drsná kůže.
Hákovitý prst ukazoval přímo na chudáka hosta této nešťastné vesničky. Shrbený hřbet dělal z bažinné obyvatelky podobu raka, a šedé vodnaté oči pozorně sledovaly oba: člověka i vůdce lesního příbytku.
Je nevinný, zopakovala Kikimora. Lesník protočil oči a zívl: Co chceš? Proč jsi přišla?
Co chceš?
Neodnášej už lidi. A tohoto pusť. Dělají dobro.
Kde je tu dobro?! znovu vybuchl Lesník. Kde se to vidělo?! Kde se to kdy slyšelo?! Takhle, bez důvodu…
Poslechni mě konečně, starý pařezi! vyjela Kikimora, Lesník ustoupil o kus zpět, vytrhl ze země s kořeny mladý smrček a hodil ho po ní. Bažinatá se vyhnula tomu zrádnému a prudkému útoku, ale pokračovala v řeči:
Počkej, není ti přece sto let, ani dvě stě! Srdce ti vypoví službu a co pak budeš dělat? Žab už nemám, všechny jsi sežral, ty krkavče! Ach, přijď mi do cesty, já ti… a Kikimora vyhrožovala Lesníkovi pěstí. Ten zmlkl a povzdechl si.
Mluv, vytáhl ze země pařez a posadil se na něj jako Rodinův Myslitel.
Oni přinášejí dobro. Lidem bude snadněji vařit a v chladných nocích se zahřejí. A co se týče tebe a tvé samoty…
Zapíšeme tě do projektu „Pohádkový okruh Česka“! najednou vykřikl muž, zasmál se jako šílenec.
Jo, blázen! ozval se Lesník.
Nemělo se ho strašit, ty pitomče!
Ale ale! Mluv, ale nepleť se do řeči.
Muž však pokračoval:
Takže. Máme takovou věc, kdy lidé jezdí po zemi a sdílejí pohádky a různé takové dobré věci. A o vás se dozví moc a moc lidí. A přinášet vám budou dárky, co? Hezké, že?
Hezké… zamumlal Lesník. Jinak mi bude smutno, mezi zvířátky a ptáčky. Chtěl bych společnost. Spo-leč-nost! A s nečistou silou jaká společnost, je to jen boj. Jednou se čerti ve víru rozzuří tak, že je sotva uklidníš, jindy zase přiletí had a ty za nimi běhej jako nějaký blázen se lučinou v ruce, a vůbec… o-oj… hrůza! Až se Mara vrátí z bezedných stepí, je konec! Veškerá říční, lesní i bažinná nečist se sejde, aby ji vyhnala!
Poslyšte, řekl najednou člověk, a co kdybychom je všechny zapsali? Kolik pohádek z toho bude!
A co plyn?
Zavedeme ho, určitě ho zavedeme! Lidé budou smažit ryby, péct palačinky a bochníky, hrát na dudy a na loutnu a vyprávět dětem pohádky.
Ach, to je krásné! zachichotala se Kikimora. Z toho plynu se v bahně už skoro nedá dýchat.
Počkejte, paní Kikimoro. Vy máte plyn i v bažině?
Máme, a co je vám do toho?
My musíme plynové potrubí vést z města hodně daleko. A tady je to, vidíte, kousek, na dosah ruky!
Á-á-á, zapěla unisono nečist.
Pustili muže a ten odešel domů psát pohádku a sepsat hlášení nadřízeným.
Když se znovu vrátil, přijali ho ve vsi jako vlastního a zůstal tam bydlet s novým plynovým sporákem a radiátorem. Do města jezdil mnohokrát a vyprávěl nám ty pohádky, a já vám je teď přepovídám.
Jak se říká, a tím je pohádce konec. Kdo poslouchal, ať se také vydá a sám se s tím Lesníkem seznámí. Mnohé zajímavého poví o dobré zemi, bohaté na pověsti a vyprávění.