Lišička jde lesem, ocáskem vrtí, nožičky sotva zvedá. Zakopla a padla. Sedí a pláče:
Ach, kouzelná stezka! Nožičky si poranila, ta zlá!
Jde medvěd, kolébavě se pohybuje, nohu za nohu. Nohy se mu zapletly. Padl Miša:
Oj! Oj! Oj!
A proti nim — vlčáček, sice malý, ale jde lesem svižně, jen praskají větvičky pod nohama.
Stůj vlčáčku, nelez po téhle stezce, padneš! — vykřikli chorem lišička a medvěd.
Proč? — podivil se vlčáček.
Tahle stezka je kouzelná, — řekla lišička, — já jsem padla dvakrát a Miša si velmi bolestivě ublížil!
Ale vlčáček se jen usmál.
Co? Nebojíš se padnout? — zařval medvěd.
Vůbec ne! — odvážně odpověděl vlčáček.
Proč? Znáš tajemství, jak rozklíčovat tuhle stezku?
A nejen tuhle!
Milý vlčáčku, šedivý bříšku, ty náš milý, prozraď nám to tajemství, prosím! — začali prosit medvěd a lišička.
Tajemství je jednoduché,
Drž ocáska výš, to je správné!
Záda rovná,
A když jdeš,
Kolena zvedej si pořád.
Aby nebyla žádná bída —
Mávej rukama,
Kouzlo pryč si vezmi.
Tak pojďte za mnou a dělej, jak já!
Vlčáček se postavil první na stezku, lišička za vlčáčkem, Miša za lišičkou. Jdou po stezce veselí, nožičky vysoko zvedají, rukama mávají, hrudí napřed. Třikrát prošli po téhle stezce od lesa až k potůčku a nikdo ani jednou nepadl.
Děkuji ti, vlčáčku, pomohl jsi rozklíčovat stezku!
Rádo se stalo! Děti, opakujte po nás a vy nikdy nenarazíte na kouzelnou stezku.
