Já jsem obyčejný chlapec, miluji počítačové hry, rád si hraji s přáteli fotbal⚽️, rád jezdím s tátou na ryby. Ale co vůbec nemám rád, je čistit si zuby, a to ještě dvakrát denně, máma mě za to vždy kárá, a já jí stále dokazuji, že je to zbytečná práce, která mi jen krade čas! Mám bílé, zdravé zuby a bez čištění! A tak jednoho dne…
Ráno se probouzím jako vždy, ale z nějakého důvodu nejsem na posteli, ale na loučce vedle sněhobílého hradu. Samozřejmě jsem nic nepochopil, ale nezbývalo mi nic jiného, než jít po cestičce k hradu. U dveří mě nikdo nezastavil, vešel jsem dovnitř, a najednou se dveře za mnou zabouchly, a přímo přede mnou se objevil strašný malý, celý křivý trpaslík, celý v černém.
Zavřel jsem oči v naději, že to všechno zmizí a budu doma, ale pak začal trpaslík mluvit. Měl takový nepříjemný, bzučivý, skřípavý hlas, jako když táta vrtá něco vrtačkou:
No, ahoj. Jsem rád, že tě vidím! Konečně jsem si našel pomocníka!
A já si pomyslel: „No vidíš, a já ještě musím pomáhat tomuto strašidlu!"
Vlastně bych velmi rád domů, mohu vám trochu pomoci a vy mě pustíte domů!
Samozřejmě, můj mladý příteli, nezabere ti to moc času, jen tři dny, a práce se ti, myslím, bude líbit!
A trpaslík mi vysvětlil, že si budu muset tajně vzít zubní kartáče od deseti svých nejlepších přátel a výměnou zanechat dvě čokoládové bonbóny. Přecházet z bytu do bytu budu pomocí kouzelného klobouku, který umí číst myšlenky a přenese mě přesně na adresu.
Nejdřív jsem byl velmi rád, protože práce opravdu nebyla těžká a byla dokonce zajímavá, kouzelná. Rychle jsem si vzpomínal na adresy svých přátel, abych mohl hned začít. A první kartáč, který jsem přinesl, byl můj, za to jsem si čestně dal dva bonbóny.
Prvních pět kartáčů jsem přinesl rychle a trpaslík mě pokaždé vítал u dveří a velmi hlasitě a nepříjemně se smál. Ale pak se najednou neobjevil, zpanikařil jsem a šel jsem ho hledat. Bloudil jsem z místnosti do místnosti a myslel jsem si: „Divné, jak je tady všechno krásné, bílé, čisté, a přitom v tom žije takové ošklivé strašidlo!"
A najednou jsem narazil na jednu místnost, jejíž dveře byly zamčené, podíval jsem se do klíčové dírky a viděl jsem malou vílu. Hned jsem poznal, že je to víla, protože měla malá křídla za zády a korunu na hlavě. Slyšela mé kroky a přistoupila k dveřím.
Kdo jsi?
Zeptal jsem se.
Zubní víla, žiji v nádherné zemi, která se jmenuje Hygiena, ale mě zde uvěznil zlý trpaslík Zubní Kaz, obsadil můj hrad a začal v něm bydlet. A ty kdo jsi, jak ses sem dostal?
Jsem Kolja, nevím, jak jsem se sem dostal, ale tento trpaslík mi slíbil, že mě pustí, když mu přinesu deset zubních kartáčů.
A víla najednou hořce plakala.
Jaká hrůza, odsoudil jsi své nejlepší přátele na strašnou zubní bolest, kterou na ně sešle Zubní Kaz.
A teprve teď jsem si vzpomněl na mamčina slova o tom, že když nebudu čistit zuby každý den a budu jíst moc sladkostí, budu muset zažít zubní bolest a poznat, co je to zubní kaz.
Dobře, dobře, jen prosím neplač, co mám dělat? Jak pomoct přátelům a tebe osvobodit z zajetí? Pokud by někdo z dětí mohl vrátit svůj zubní kartáč a dotknout se jím mých dveří, kouzlo se zhroutí a já…
Dál jsem neposlouchal, vzpomněl jsem si na svůj kartáč, který jsem přinesl první, a ze všech sil jsem se za ním vrátil. A měl jsem štěstí! Ve velké místnosti na viditelném místě ležely všechny kartáče, které jsem přinesl. Bez problémů jsem našel svůj a vrátil jsem se zpět. Jakmile jsem se kartáčem dotknul dveří, ozval se třesk a jasné světlo, takže jsem si musel zavřít oči…
A najednou vedle ucha něco zazvonělo a ozval se mamčin hlas:
Vstaň, lenivče, je čas čistit si zuby!
Vyskočil jsem, nevěřícímu svým očím, a vrhnul jsem se do koupelny. Jako vždy, v mém kelímku, na obvyklém místě, stál můj zubní kartáč. A teprve teď jsem pochopil, že to byl jen sen!
Teď si čistím zuby velmi pečlivě a určitě dvakrát denně, protože vím z vlastní zkušenosti, jak vypadá Zubní Kaz!
