V jeden z nejslunnějších a nejteplejších letních dní jsem se procházel sám po městě. Proč sám? Protože všichni moji přátelé odjeli: někdo na chalupu, někdo do tábora, prostě všichni někam jeli.
Potuloval jsem se po nádvořích a ulicích, a pak jsem se zabloudit do starého parku. Před několika lety ho opustili a nyní zarůstá. Lavičky, pouliční lampy a dlažba byly porostlé lepkavým břečťanem. Tráva vyrostla výše než po kolena. Větve stromů se hustě splétaly a vůbec nepropouštěly sluneční paprsky na úzké pěšinky.
Zvláštní místo. A proč jsem tu předtím nebyl?
Pomyslel jsem si a udělal krok do hloubky parku.
Když jsem šel dál, všiml jsem si malé lavičky, na které sladce spal obnošený, hubený a starý kocour. Nevím, proč jsem to udělal, ale tiše jsem se na špičkách přiblížil spícímu kocourovi a najednou jsem vykřikl – HAF!
Chudák se vyskočil, naježil se a s divokým výkřikem utekl.
Smál jsem se až do boku. Smál jsem se tak dlouho, přehrávaje si ten moment znovu a znovu, až mě bolelo břicho. Když jsem se vysmál, sedl jsem si na místo, kde před chvílí spal kocour, a koukal jsem nahoru.
Chc-chc.
Slyšel jsem tichý kašel a otočil hlavu.
Mladý muži, nemohl byste mi uvolnit místo starému tulákovi?
Když jsem se podíval na prázdnou lavičku, na které jsem seděl jen já a bylo tam spoustu místa, odpověděl jsem bez přemýšlení:
Ne, neuvolním.
Ach, jak jsi nevychovaný! A co teď učitelé učí děti!
Zamumlal starec, stojící vedle mě.
Matematiku, češtinu, literaturu, biologii a další předměty!
Vykřikl jsem, sám nevím proč.
Ano, ano… teď učí vědy, ale neučí vás etiketu, laskavosti a obyčejné zdvořilosti?
Zeptal se starec.
Učí, ale mě to nezajímá!
Pak, když jsi dobrý, proč jsi vyhnal starého kocourka? Když jsi zdvořilý, proč jsi mi neuvolnil místo?
Kocourka jsem vyhnal, protože jsem chtěl, a vám jsem neuvolnil místo, protože je tady spoustu volného místa a nevidím důvod vstávat.
Ano… přesně.
S těmito slovy si starec olizl ruku, přejel si ji po šedivých vlasech a upravil si je, pak se velmi tiše a zcela bez zvuku přiblížil k lavičce a sedl si.
Moje ústa se otevřela úžasem.
Pane, proč jste si právě olizl ruku?
Zeptal jsem se sotva slyšitelně.
Bohužel, v lidské podobě zůstávají kočičí zvyky.
Jaké kočičí zvyky?
Protože jsem kocour!
To není možné! Tak se nestává! Lžete!
Vykřikl jsem a hned jsem skočil z lavičky.
Všechno je možné a všechno se stává. Stačí jen poslouchat své učitele. Já jsem učitel, který ti chce vyučovat lekci slušného chování, dobrých mravů a správného jednání.
Řekl tulák a v tu chvíli se mu oči rozsvítily zeleným plamenem! Byla to opravdu kočičí očka!
Nejste žádný učitel…
Zamumlal jsem.
Tento starý muž mě ohromil. Vyděsil mě, protože jsem nevěřil na zázraky, a to byl opravdový zázrak.
Víš vůbec, kdo jsou učitelé a jak se objevili?
Ne…
Řekl jsem nejistě.
Sedni si vedle mě, teď ti to povím.
Sedl jsem si vedle něj a začal jsem poslouchat.
Dávno, velmi dávno, když lidé ani nevěděli, kdo jsou učitelé, se v malém košíku spleteném ze sena narodilo koťátko. Koťátko se narodilo chytré.
Všude se procházelo a živilo se různými informacemi. Toto koťátko si bralo do svého domova mnoho rodin. Zvláště ty, které měly malé děti.
Někdy, když děti plakaly a dlouho nemohly usnout, koťátko, a později kocour, se k nim přiblížilo a začalo vrčet různé příběhy o minulosti a budoucnosti, o nekonečnu a věčnosti.
V různých rodinách se dozvěděl spoustu nových informací a získal nové znalosti.
Jednou, poté co žil v rodině astrologa, se dostal do rodiny mlékařky, která měla malou dcerku asi šesti let.
A jednoho dne, když už všichni spali, ale malá holčička nemohla usnout a bez mrknutí koukal do temného okna, pozoroval hvězdy a obrovský měsíc, přiblížil se k ní kocour a chtěl jí vyprávět o těch nočních světlech, která hoří na nebi. Chtěl jí vyprávět, jak se svět zrodil, ale nemohl to udělat, protože byl kocour a kocouři nemluví!
Pak, rozčílený, vyběhl na ulici, sedl si uprostřed cesty a začal se sám sobě vyčítat, že nemůže ničím pomoci. A přitom věděl tolik věcí!
Plný měsíc osvětlil jeho tmavou srst svými slabými paprsky a skryl se za mrakem, a právě v tu chvíli se stalo zázrak!
Malé zvíře se proměnilo v člověka.
Vyděšený svojí změnou se kocour schoval do rohu mezi dvěma velkými kameny a seděl tam několik minut. Pak, když si všechno promyslel a pochopil, co se stalo, vylezl a šel směrem k domu.
Zaklepal na staré a mírně pokřivené dveře a čekal na odpověď. Dveře otevřela zaplačená žena. Byla velmi bledá a prakticky vyčerpaná.
Vím, co se vám stalo, a chci vám pomoci! Tady, uvařte si to a dávejte to svému dítěti každý den. Bude se mu lépe, věřte mi. S těmito slovy odešel.
Řekl muž-kocour a podal ženě svazek byliny.
Po tomto případu se kocour často proměňoval v člověka, aby pomohl těm, kteří potřebovali jeho pomoc. Učil mladé, aby bylo více chytrých a zkušených, kteří by mohli pomoci ostatním. Žáci vyrostli a sami začali učit ostatní. Rok za rokem, století za stoletím. Mnoho různých učitelů se vyměnilo, mnoho mladých žáků se stalo starými muži.
Tak se zrodilo, že dospělí učí mladé, aby je mohli nahradit, až přijde jejich čas.
Všechno se měnilo. Měnili se lidé, věda, svět, ale kocour zůstal nezměněn. Pokračoval v učení různých věd, pozorováním ostatních, a pak vyučoval malé děti a lidi středního věku v podobě člověka.
Takto malé stvoření, zrnko v celém světě, které chtělo pomoci jednomu dítěti, pomohlo všem.
A co se nyní stalo s kocourem?
Přerušil jsem staříka a zeptal jsem se.
Jak jsi netrpělivý!
Řekl starý tulák s lehkým výtkou.
A kde je teď?
Pokračoval jsem v dotazování.
Počkej chvíli a všechno se dozvíš.
Dobře, promiňte, už to tak nebudu dělat.
Řekl jsem vinen.
To je dobré! Takže… kde jsem skončil…
Kocour tak bloudil po světě po mnoho století. Vyučoval mnoho lidí a mnoho jich se stalo jeho žáky, kteří se později stali učiteli pro ostatní méně vzdělané lidi.
A proč tak dlouho žil?
Nemohl jsem se zdržet a zeptal jsem se na další hádanku a hned jsem si kousl jazyk.
Dobře, na takovou otázku odpovím. Věc je v tom, že kočky mají více životů, a proto tak dlouho žije.
Aha, teď to chápu! Počkej, ale proč "žije"? Ještě nežil?
Bloudil a bloudil, ale nemohl najít takového člověka, který by byl hoden převzít všechny jeho znalosti a stát se stejný jako on. Nejchytřejší tulák - starec, který by byl rád sdílel znalosti s ostatními.
Starec pokračoval v příběhu, aniž by si všiml mé otázky.
Čas plynul, roky si braly svou daň a mladý a čilý kocour se proměnil v starého a obnošeného kocourka. Z mladého a krásného chlapce se stal starý a slabý stařec.
Jedna generace nahradila druhou, pak třetí, nyní je kocour velmi starý. Prakticky nechodí. Zcela zeslábil, ale pokračuje v pozorování různých vývoje světa, lidí a technologií. Pokračuje v péči o děti a neustále věří, že všechny děti budou vděčné, že mají možnost učit se a být učenci.
S těmito slovy mi starý muž zamrkal a přímo před mýma očima se proměnil v toho starého a obnošeného kocourka, kterého jsem tak vyděsil. Než jsem se vzpamatoval, kocour už zmizel. Pokusil jsem se ho najít. Běhal jsem po parku, koukal do křoví, prohledával louku, ale nenašel jsem ho.
Děkuji… za příběh… teď jsem pochopil mnoho.
Tiše jsem řekl a vydal jsem se domů.
Od té doby uplynulo mnoho let, ale stále si pamatuji toho kocourka a někdy, když po ulici projde kočka, nevědomky se snažím rozeznat, zda to není ten obnošený kocour, zda to není ten starý muž.
Ale bohužel to jsou jen obyčejné kočky, ačkoli, kdo ví, možná nejsou vůbec obyčejné, ale jsou to učitelé nebo profesoři.
Jsem velmi vděčný za ten příběh. Zcela jsem se změnil a nyní mám nádherný život!
Buďte vděční učitelům, protože nám dávají znalosti, které jsou v tomto světě tak potřebné!!
