Ahoj! Já jsem Kapka. Jsem ještě malá, ale brzy, brzy budu velká! Uvidíte!
Narodila jsem se nedávno, v dubnu. Na Uralu, i když… Ne, na Kavkazu. Nebo ne… Nevím. Prostě vysoko v horách. Bylo to ráno. Slunko mi hřálo zádíčko a bočnice, a bylo tak krásné být na svobodě po vězení v ledovém bloku! Čekala jsem na to tak dlouho, přímo věčnost!
A pak jsem se svalila do malého úzkého potůčku.
Ahoj, ahoj! — hned si začaly povídat moje sestřičky-kapky.
Byly si mnou tak podobné! Nebo já jim. Co? Ach, jsme všechny stejné, proč jsem to najednou řekla? Tak jsme si povídaly o životě mých sester. Také vylezly z ledu v ten samý okamžik, když Slunko veselě zablýsklo svými jasnými živými paprsky a postupně nás rozpustilo jednu po druhé. Chytili nás jeho přátelé — Severní, Jižní, Východní a Západní vítr. Na počest posledního je dokonce pojmenováno proudění! To jsou ale mocní!
Ale všechno se, navzdory očekávání, ubíralo velmi podivným směrem. Já bych samozřejmě mohla být vátrem odhnána na kameny a vysušena jako poušť, ale měla jsem štěstí. Severní a Východní vítr se pohádali a střídavě mě nechávali viset nad propastí, pak mě vyhazovali vysoko do vzduchu. Nakonec mě hodili do potůčku a zavyli výše jako vlci. Neptejte se, odkud vím, kdo to je. Viděla jsem je. Já jsem se tehdy ještě nezamrzla se sestrami, ale žila jsem v horském jezírku. A pak přišli.
Byla to obrovská šedá zvířata s velkými kly. Začala pít, dychtivě polykat každou kapku vody. A pak přišli další. Byli ještě větší, až k nebi, možná i výš, a pokryti hnědou srstí. Z jejich úst trčely hladké bílé zaoblené větve a nosů měli dlouhé-dlouhé! Těmi vydávali podivné zvuky a těmi zahonili vlky.
Ale teď už pluju po proudu potůčku, který mohu nazývat svým prvním domovem. A pak bylo potůčků mnoho, a to už není potůček, ale malá řeka. Stále ještě ne řeka, ale větší než potůček, a to už je něco. Dál se řeka postupně rozšiřovala, a teď je to už řeka, horská, a tedy vydatná a rychlá. Všechno kolem se slilo v jednu velkou pestrou skvrnu. Všichni zadrželi dech. Pluli jsme přímo k vodopádu!
A teď jsme všichni viseli ve vzduchu. Bílé čisté světlo se třpytilo a jiskřilo na našich bocích. A najednou se červené, oranžové, žluté, zelené, modré, tmavě modré a fialové paprsky vybuchly ve vzduchu jako jazyky barevného plamene.
Tomu se říká duha. Fascinuje a fascinuje lidi svou krásou. Není divu, že ve starověkých Řecích byla bohyně duhy — Iris, a v Bibli se duha objevila před Noemem po skončení Potopy! Lidé dokonce říkají: "Aby jsi viděl duhu, musíš nejdřív prožít déšť". Takže od počátku své existence je pro lidi duha něco pozitivního, dobrého, jasného.
Sama se ne jednou divila a divuje svou záhadností těm, kdo nevědí, jak vzniká. A já jsem chytrá, já vím!
Moje maminka-kapka mi vyprávěla, proč se to tak děje. Nějakou dobu žila v laboratoři vědců a všechno slyšela. Maminka vyprávěla, že bílý paprsek světla, procházející kapkou, se rozpadá na mnoho paprsků. Vědci mu říkali… Jak mu to říkali? Zapomněla jsem. Aha! Přesně! Spektrum.
Je zajímavé, že paprsek bílého světla, procházející kapkou, se láme a rozpadá na všechny barvy duhy. Jedna strana kapky funguje jako spojná čočka, druhá jako rozptylující čočka. Tak vzniká spektrum. A kapek je mnoho, tak vzniká duha!
Myslím si toto: pokud i jedna kapka může vytvořit takový zázrak, co se stane, když se do toho pustí všechny kapky? A pokud jeden člověk může pomoci ekologii, jak se změní svět, pokud se do toho pustí všichni lidé?! Odpověď si sami perfektně znáte.
Tak pojďme chránit přírodu jako celek a každou jednotlivou kapku, která je schopna vytvořit takový zázrak! Protože je schopna změnit svět k lepšímu a udělat nás lepšími. Hlavní věc je nezavírat své srdce
