V hlubokém hustem zeleném lese, kde rostou nejrůznější stromy, žil si malý ježek jménem Fýrk. Dostali mu toto jméno proto, že se malý trnitý ježek bál všeho na světě, a ze strachu se vždy stáhl do malé kuličky a hlasitě-hlasitě syčel.
Fýrk byl velmi laskavý, starostlivý a veselý. Vždy a ve všem pomáhal mamě a tátovi, a oni se o něj starali a velmi ho milovali. Rodiče často procházeli lesem v hledání hub a lesních plodů a přinášeli je domů. Často se mama a táta snažili pomoct ježkovi překonat jeho strachy: mama mu čítala před spaním pohádky o statečných zvířatech, která se ničeho nebála, a táta brával malého s sebou na večerní procházky a vyprávěl mu, že v lese to není tak strašné, i když se začíná stmívat.
Ale všechno se zdálo být marné. Fýrk velmi neměl rád večerní procházky lesem, protože jeho největším strachem byla tma. A pohádky, které malému čítala mama, vůbec nepomáhaly, protože je jeden věc být statečný medvěd z pohádky a druhá věc být malý bezbranný ježek.
Ale jednoho zimního dne Fýrkovi mama a táta odešli do sousedního lesa pro bobule jeřábu, protože v lese kolem domu už nezbývalo nic k jídlu. A Fýrka nechali doma úplně samotného. Před odchodem mu mama řekla:
Přišel čas, kdy musíš zůstat doma sám. Ničeho se neboj, my s tátou se budeme snažit vrátit co nejdříve.
Mami, táto, prosím vás, vraťte se před tím, než se stmívá, — žalostně odpověděl Fýrk mamě.
Jakmile rodiče odešli, Fýrk se vkradl na postel a zalezl si pod přikrývku, měl strach být doma sám. Brzy se venku začalo stmívat a náhle začala sněhová bouře. Rodiče se stále nevraceli. Fýrk se začal znepokojovat, velmi si přál vidět co nejdříve mamu a tátu. Kvůli bouři bylo v domku ježků velmi vlhko a chladno. A paprsky zapadajícího slunce téměř nepronikaly oknem, brzy se Fýrk ocitl téměř v úplné tmě.
Ježkovi se stalo velmi děsivě, jeho představivost mu kreslila strašné obrázky, v tmě mu připadaly děsivé obrazy neznámých zvířat. Ježek si vzpomněl, jak kdysi dávno slyšel od sousedního ježka Šiška, že existují strašidla a přízraky, která bydlí v tmě. Fýrkovi se stalo ještě strašněji, začal volat mamu, ale ona nepřicházela. Fýrk slezl z postele a schoval se do nejzazšího rohu místnosti, sedí a má strach, zuby mu cvakají, a v hlavě se mu točí všechny hrůzné věci.
V tom čase v sousedním domku byl také ježek Šišek sám doma. Vůbec se nebál, ale seděl u okna a fascinovaně se díval na padající sněhové vločky. Slyšel, jak jeho kamarád Fýrk volá mamu, a jak mu hlasitě-hlasitě cvakají zuby, a křičí mu:
Hej, Fýrku, co se třeseš? Ty zbabělče syčící, proč ses tak vyděsil?!
Lehké je ti to říkat, Šiške, — ty ses nikdy ničeho nebál, a já se nejvíc na světě bojím tmy. Ty sám mi vyprávěl o strašných přízracích a děsivých nočních zvířatech. Tak mi prosím pomoz, řekni mi, jak být statečný, já vůbec neumím chovat se jako odvážní hrdinové z pohádek!
Ach ty! Hlupáku, proč ses schoval v rohu ze strachu a syčíš?, — vykřikl ježek Šišek. — Já často zůstávám doma sám, mama s tátou pracují v sousedním lese, a ty se chováš jako malý, jako obyčejný pláč. Ale já vím, že ve skutečnosti nejsi takový, tak proč pláčeš ze strachu z tmy?
Ježkovi Fýrkovi se stalo trapně, že ho jeho kamarád Šišek nazývá pláčem. Sebral poslední zbývající odvahu a řekl:
Ne, nejsem zbabělec a nejsem pláč! Ano, někdy se mi velmi děsí, ale jen proto, že mám bohatou představivost. A jakmile se ocitnu v tmě, začnu si představovat všechny možné strašidelné věci.
To je správně, není se čeho bát v běžné tmě. Prosím tě, odpusť mi, řekl jsem ti nepravdu o přízracích, chtěl jsem si jen zahrát. Ve skutečnosti neexistují. Bát se musíme lovců nebo velkých divokých zvířat, ne vymyšlených monster, — omlouvá se Šišek, když si uvědomil, že to on Fýrka vyděsil. — Tak co, vylezti z rohu a podívej se z okna, jak krásně padá sníh, a já ti mávnu z mého okna. A bude to tak, že nejsi vůbec sám. Nebo se stále bojíš jako malý? Není se čeho bát, už jsi dospělý, mama a táta ti věřili, že se postaráš o dům jako velký.
Zatímco Šišek mluvil, Fýrk si stále více a více věřil sám sobě. Náhle si uvědomil, že nemůže zklamat mamu a tátu a prostě se schovat v rohu. Vždyť ho považují za dost dospělého, aby ho nechali být pánem celého domu. Ježkovi se stydět za to, že se bál prosté tmy, a Šišek je také doma sám a nic, nebojí se, netřese se.
Fýrk zavřel oči a představil si, že v místnosti není tma, ale světlo. Vzpomněl si na celý dům v nejmenších detailech. A hned se mu ulevilo, strach ho opustil. Ježek se radoval a začal běhat po místnosti, nahlížel do nejtemavějších koutů a křičel: „Hurá, nebojím se! Odejděte pryč, strašidelné věci, teď jsem dospělý a nevěřím vám!