Jak si malé štěně poradilo s velkým strachem
10 443

Jak si malé štěně poradilo s velkým strachem

Autor:
Autorská terapeutická pohádka pro děti mladšího školního věku o malém bojácném štěněti a jeho odvážném bratrovi, o jejich mámě labradorce a laskavé paničce, o hledání vlastního člověka a o štěstí. Naučí děti být odvážnější a toužit po štěstí, vážit si domova a blízkých. Uspávací příběh vhodný ke čtení před spaním.

Dnes odvezli dalšího. Stará fenka, kterou všichni nazývali Ehm Ty, řekla, že při takovém tempu zůstanu úplně sám. Ehm Ty byl zlatavý retriever, i když jeho srst připomínala spíš suchou trávu. Téměř oslepl, kulhal na zadní nohu a často nevydržel dojít až na ulici.

Dříve bydlel u člověka. Pes se často usmíval, když vzpomínal na svého dědečka, tak mu říkal. Ehm Ty měl nejraději vyprávění o tom, jak s tím dědečkem chodil na procházky. „Bylo veselé kulhat spolu“, usmíval se Ehm Ty. Vyprávění vždy začínal od podlahy, ale nikdy ho nedokončil, protože usnul.

Svého člověka jsem měl už jako štěně. Byl jsem o něco starší, než jsi ty teď. Když jsem se narodil, máma říkala, že zářím jako sluníčko. Ó, jaký jsem byl nezbedný! Představ si, když jsem byl jako ty, slupnul jsem celou botu! Ano, i s tkaničkami, řekl stařík, pokusil se olíznout tlapku, ale olízl jen podlahu vedle ní.

Když jsem se narodil, máma říkala, že jsem nejmenší a musím být pořád opatrný, vložil jsem tiše do řeči, když jsem olizoval svou zlatou tlapku, ale už jsem hodně dokázal! Dřív jsem se kvůli mámě neukazoval, a teď sám vylézám z krabice.

Haha, zasmál se stařík, při takovém tempu tu zůstaneme jen my dva. A ty皆 přijdeš o mnoho…

Co mnoho? Co? Ehm Ty! Lehce jsem strčil hlavou do jeho boku. Hlasitě vydechl a začal chrápat.

Usnul, posmutněl jsem. Až se probudí, stejně si nevzpomene, co chtěl říct. Nebylo co dělat, a tak jsem se rozhodl vrátit do výběhu.

Žili jsme v prostorném domě s malou jabloňovou zahradou, kde jsme každý den běhali. Když jsem se narodil, byli se mnou bratři a sestra. Tři moji bratři už ale našli své lidi.

Mámina paní je dívka s velmi teplými, měkkými rukama. Jmenuje se Tereza. Máma ji má moc ráda a pořád se o ni stará. Jednou jsem viděl, jak máma utěšovala Terezu, když měla mokrou tvář. Později mi máma vysvětlila, že se tomu říká „plakat“ a lidé to dělají, když je smutno.

Mou mámu jmenují Cindy. O tátovi toho moc nevím. Možná je to Jirka, možná Honza. Bydlí kdesi v sousedství, a když chodíme na procházky do velkého parku, potkáváme se s ním. Občas si s námi hraje.

Ještě než jsem došel k výběhu, ucítil jsem, jak mi na zádech srst vstává hrbolem. Koutkem oka jsem zahlédl štěně přímo vedle sebe. Nejhorší bylo, že nevydávalo žádný zvuk a nemělo žádný pach. Celý jsem ztuhl jako struna, tlapky mě neposlouchaly a zamrzl jsem v očekávání útoku.

Minuty ubíhaly, ale nic se nestalo. Uslyšel jsem, jak se otevřely dveře do pokoje. Byly to lehké kroky Terezy. Za ní cvakaly po podlaze drápky.

Jsme doma, řekla Tereza zvonivým hlasem a sundávala mámě obojek. Slyšel jsem, jak obojek cinkl o židli, a tu si mě konečně všimli.

Zajíčku, proč jsi tak strnulý? oslovil mě mámin člověk.

Přišla pomalu. Cítil jsem, jak mě její teplé ruce jemně uchopily pod bříškem, a začal jsem se zvedat.

Miláčku, ty se celý třeseš, řekla Tereza a jemně mě k sobě přitiskla. Zabořil jsem čumáček do jejího krku a žalostně zakňoural. Když jí máma věří, můžu jí věřit i já.

Najednou se Tereza zatřásla a já uslyšel její zvonivý smích. Překvapeně jsem na ni zvedl pohled a uraženě se díval. Nepřestala se smát, ale začala vysvětlovat.

Ty jsi opravdu zajíc. Zase ses vylekal svého odrazu. Promiň, řekla a v tu chvíli mě zvonivě políbila na čelo. Lidé se olizují velmi zvláštně: měkce a suše.

Rozhodla jsem se přesunout zrcadlo z místa, na které jsi zvyklý, a zapomněla jsem ti to říct, řekla Tereza, ještě jednou mě přitiskla k sobě a postavila na zem. Vedle už seděla máma. Jakmile jsem stál na zemi, máma mě políbila na stejné místo jako její paní.

Hned budeme jíst, řekla Tereza, laskavě mámu pohladila po hlavě a šla se podívat na Ehm Ty.

Mám ti znovu vysvětlit, co je zrcadlo a jak funguje? řekla máma jemně a očichávala mě od tlapek až po hlavu.

Nemusíš, uraženě jsem zabručel a koukal na podivného štěněte v zrcadle. Seděl tam stejný pejsek jako já. Díval se uraženě, malý zlatavý chomáček s černýma očima jako knoflíčky. Tu mě máma strčila čumákem, já se převalil na záda a v zrcadle zablesklo růžové bříško.

No ma-aminko, protáhl jsem, snažil jsem se postavit na tlapky, ale máma mě začala velmi energicky mýt.

Večer přijdou lidé. Možná potkáš svého člověka. A co k tomu potřebuješ? řekla máma, přestala mě olizovat a teď na mě vyčkávavě hleděla.

Postavil jsem se na tlapky, otřepal se a tiše řekl, s hlavou skloněnou k podlaze a jen očima zvednutýma k mámě:

Musím být čistý?

Zajíc-strašpytel! Zajíc-strašpytel! strčili do mě, a to tak silně, že jsem málem upadl, ale měkká máma tlapka mě zachytila za letu. Vedle nás skákal můj starší bratr. Tereza mu dala jméno Flash. Nevím, co to znamená, ale pro mě byl výtržník a otravný.

Miláčku, opatrně, řekla máma bratrovi a pomohla mi postavit se na všechny čtyři tlapky.

Mami! Dnes budu samostatný, dnes ochočím člověka a půjdu si udělat pořádek v jeho domě, štěbetal bratr, honil se po celém pokoji a občas se zamotal do vlastních tlapek. Tehdy se prostě převalil po podlaze, aniž by zpomalil.

Běháš tak, že tě nikdo nechytí, a zůstaneš tady, zabručel jsem víc z urážky než proto, že bych to myslel doopravdy.

Bratr si mě nevšímal, nebo to prostě neslyšel, protože už z plné síly třepal svou oblíbenou plyšovou kachnou. Na kachničím čumáku jako by bylo napsáno: „Pomozte.“ Tu jsem ucítil, že vedle mě si sedlo něco stejně malého jako já a teplého.

Nevšímej si ho, nechtěl tě urazit, řekla Tečka. Byla to ona. Klidně se dívala na bratra, který už ztratil kachnu a teď se pustil do rohu koberce.

Tečka – takové jméno jí dala Tereza, protože si myslela, že bude posledním narozeným štěnětem. Jenže o minutu později jsem se narodil já. A jméno zůstalo.

Tečka byla nejklidnější. Ráda se dlouho dívala z okna nebo jen seděla v trávě. Tečka se o nic nestarala, protože už měla svého člověka jako první z nás.

Tím člověkem se stala Terezina mladší sestra, brzy přijede a odveze Tečku k moři. Nevím, co je moře. Máma říkala, že je to velká voda.

Ta sestra byla mým nejlepším kamarádem, a navíc ze všech nás nejvíc milovala vodu. Proto mám velkou radost, že Tečka bude žít tam, kde se jí bude dobře dařit.

Vrátila se Tereza s plnými miskami granulí. Máma mě a Tečku políbila, lehce zavrčela na Flashe, který dojídal roh koberce, a vydala se k miskám. Bratr a sestra šli za mámou, a já zůstal sedět u zrcadla.

Ze zrcadla na mě koukal malý štěně s věčně vystrašenýma očima. Srst se mu lehce leskla od velké zářivé kulaté věci na stropě, takže jsem vypadal jako paprsek sluníčka.

Jakmile jsem vyrostl, máma a starý pes mi říkali, že jsem se narodil proto, abych našel svého člověka, byl s ním šťastný a sám mu dal štěstí. Tehdy jsem se zeptal, co je to štěstí?

Máma řekla, že štěstí je, když vidíš, že vedle tebe se usmívá tvůj člověk. A abys poznal, že je tvůj člověk opravdu šťastný, musíš ho očichat. Šťastný člověk začne voňet jinak, ale to poznám, až potkám svého člověka.

Ehm Ty řekl, že štěstí je, když s člověkem milujete totéž. Nic víc už nedodal, protože usnul.

Postavil jsem se na tlapky a šel k míse. Flash si už převrátil misku na sebe a s chutí olizoval podlahu a sbíral rozsypané kousky granulí. Tečka, jako vždy, ležela u misky s vodou a občas do ní ponořila jazyk, aby vznikly kruhy. Máma trávila čas s Terezou, položila hlavu na její kolena a nechala se laskavě hladit.

Sotva jsem se pustil do jídla, uslyšel jsem zaklepání na dveře. Máma sebou trhla, ale rychle se uklidnila. Tereza běžela otevřít.

Tečka vylezla z misky a uvelebila se na svém oblíbeném modrém koberečku, který ležel naproti oknu. Nezúčastnila se hledání člověka, proto se snažila nepadat nikomu do očí. Flash si znovu vzpomněl na kachnu a s hrdým výrazem si sedl přímo naproti dveřím. Netrpělivostí mu ocásek kmital tak rychle, že to vypadalo, jako by bratr každou chvíli vzlétl jako vrtulník.

Chtěl jsem se schovat za mámu, ale nenechala mě. Jediné, co dovolila, bylo usadit se mezi její tlapy jako za branou.

Máme hosty, řekla Tereza.

Do místnosti vletělo něco velkého a nepochopitelného. Začalo to běhat sem a tam. Flash vyplivl kachnu a s hlasitým šťastným štěkotem začal běhat za tím tvorem. Já jsem ze strachu zalezl do máminy srsti co nejhlouběji, ale tvrdé tlapky mě vrátily zpátky na místo.

Maxi! Prosím tě, buď opatrnější a klidnější! Jsme na návštěvě! řekl člověk, který vcházel do obýváku. Byl podobný Tereze, ale hubenější a měl tmavé krátké vlasy na hlavě. Zatímco mámina Tereza měla světlé, dlouhé vlasy, které měla vždy sepnuté do něčeho, co připomínalo náš ocas.

Jmenuji se Marie, představila se žena, a tohle je můj syn Matěj.

Marie ukázala na tvora, který se uklidnil a začal připomínat kluka. Matěj se právě snažil vytrhnout Flashovi kachnu.

A tohle je moje dcera Sofie, řekla návštěva a snažila se vytáhnout zpoza zad někoho, kdo připomínal holčičku. Kulatá hlava se světlými vlasy se na chvilku objevila zpoza Marie, rychle kývla a hned zase zmizela.

Hrozně mě zajímalo, jak vypadá ta kulatá tvářička. Když jsem přičichl, ucítil jsem něco nového, co jsem nikdy předtím necítil. To mě tak překvapilo, že jsem vykoukl zpoza máminých tlap.

Jakmile jsem to udělal, ucítil jsem lehké trhnutí směrem k hostům. V tu chvíli máma vstala a přešla k pohovce, na které si lidé usedli. Sedla si vedle Terezy.

Tereza a Marie si o něčem povídaly, a já sice celý schoulený strachy, ale hrozně jsem chtěl dívku vidět. A ještě jednou ucítit to nové, nevědomé cosi.

Vyděšeně jsem se podíval na mámu, ona se usmála a pokývla. Cesta zpět nebyla. Flash si už hrál se svým člověkem, a to je stokrát strašidelnější než neznámé.

Začal jsem se plazit k pohovce a neodváděl oči od Sofie a napínal uši, abych, kdyby cokoliv, zaslechl nebezpečí co nejdřív. Můj čenich zaměstnávala nesrozumitelná vůně, která mi jako by chtěla o hostu něco vyprávět. Sofie mezitím trochu ustoupila od mámy, protože sedět tak blízko bylo nejspíš nepohodlné, a plaše se podívala mým směrem.

Zůstal jsem stát víc z údivu než ze strachu. Posadil jsem se na zadní tlapky, lehce nachýlil hlavu na stranu a začal si hosta prohlížet. Sofiiny vlasy, rozházené po ramenou, měly stejnou barvu jako moje srst. Velké oči se dívaly udiveně a vyplašeně.

«Bojí se mě?“ napadlo mě, a znovu jsem se podíval na mámu. Máma znovu kývla hlavou a posadila se mezi Terezu a Marii, aby dala najevo, že je tu bezpečno.

Za zády něco hlasitě spadlo, a já se přikrčil k zemi a přitiskl ouška co nejblíž k hlavě.

Maxi! vyděšeně vykřikla Marie a s Terezou utíkaly za zvukem.

Odvážně jsem zvedl hlavu a ucítil tu samou vůni úplně zblízka. Když jsem otevřel jedno oko, uviděl jsem mámu a Sofii. Máma přišla ke mně, olízla mi темečko a do ouška řekla: „Buď statečný. Pomoz jí být stejně odvážná, jako jsi ty.“

Máma odešla tam, kde nedávno něco spadlo. Zůstali jsme se Sofií sami.

Tu si Sofie počkala na sedačku a pozorně se na mě podívala. Ta vůně… Posadil jsem se na zadní tlapky.

«Možná takhle voní štěstí? napadlo mě, možná štěstí znamená být spolu odvážní?“

Vůně byla stále příjemnější a silnější. Holčička se sklonila a naklonila se ke mně. Shromáždil jsem všechnu odvahu do tlapek, pomalu, bez zvednutí hlavy a bez odtažení ouška jsem šel směrem k dívce. Kdesi za námi se ještě ozývaly hlasy, ale už se nehádaly. Zrychlil jsem krok: nějak jsem chtěl stihnout dojít k holčičce, dokud v místnosti nikdo není.

Po několika krocích jsem do něčeho narazil. Sofie ke mně natáhla ruku. Dlaň voněla jako ta nejlepší kost.

Od toho doteku jsem se cítil jako nejodvážnější pes na světě a konečně jsem pochopil, co ta vůně znamená. Pochopil jsem, o čem mluvila máma. Štěstí voní láskou, a kde je láska, tam není strach.

Pohodlně jsem položil čumáček na Sofiinu dlaň a poprvé za celou dobu jsem viděl, jak se usmála. Sofie jemně podsunula ručku pod mé bříško a nadzvedla mě. Ocitl jsem se jí na klíně.

Přivřel jsem oči, znovu se nadechl teď už pochopitelné vůně a cítil jsem, že jsem doma. Domov je přece tam, kde voní láskou, a nezáleží na tom, jestli jsi se tam narodil, nebo ne.

Když jsem úplně nabyl odvahy, usadil jsem se na klíně svého člověka a podíval se na Sofii. Usmála se a zkusila mě pohladit po hlavě, ale nejistě ruku zastavila. „Pomohu ti být odvážná,“ slíbil jsem a, narovnaný, sám jsem dosáhl k její ruce.

Druhý den jsem se už zabydlel v novém domově. No, nejen já. Flash bydlel ve vedlejším pokoji.

Máma nás klidně vyprovodila. Řekla, že je na mě pyšná. Flashovi také něco řekla, ale já jsem neposlouchal. Neměl jsem strach odcházet, protože jsem věděl, že se uvidíme ve velkém parku. Starý pes přišel na rozloučenou a dokonce začal říkat něco chytrého a dlouhého, ale zase usnul. Tečka na nás mrkla a odešla se dívat na vodu.

Protáhl jsem se ve své nové pelíšku a chtěl jsem si trochu zdřímnout, když jsem uslyšel, jak třísknou dveře.

Kamaráde, jsem doma, hlas Mého Člověka se rozléhal po pokojích a ve stejný okamžik jsem uslyšel dupot rychlých nohou, jakběží po schodech.

Běžel jsem ke dveřím. Sofie už stála na kolenou a natahovala ke mně ruce. Štěstím popleten jsem skočil do jejího teplého objetí.

Jsem doma, a tady není místo pro strach, místo je jen pro štěstí. A já už nejsem bojácný zajíc, ale pravý Kamarád!

Pohádka Jak si malé štěně poradilo s velkým strachem je k dispozici ve formátu FB2 pro telefony, tablety, počítače a čtečky e-knih.
Podobné pohádky
Jak se Kolobok seznamoval na internetových stránkách
Jak se Kolobok seznamoval na internetových stránkách
I Kolobok bývá osamělý. Proto se rozhodl — zaregistruji se na seznamce. Tím to všechno začalo. Moderní poučný příběh o tom, jak se Kolobok seznamoval na internetu
5 776 3
Jak si zajíc a vlk vyměnili ocasy
Jak si zajíc a vlk vyměnili ocasy
Poučný moderní příběh o tom, jak si Zajíc a Vlk vyměnili ocasy. Co z toho asi vzejde?
31 932 3
Pohádka o princezně a drakovi
Pohádka o princezně a drakovi
Moderní pohádka o jedné princezně, která se strašně moc bála děsivého draka. Ale jednoho dne překonala strach a rozhodla se ho navštívit... A tak získala nového přítele.
12 438 1
Pohádka o třech koláčích
Pohádka o třech koláčích
Král jednou řekl svým dcerám — upečte mi každá koláč k mým narozeninám. Dvě budoucí princezny úkol splnily, ale třetí přišla s prázdnýma rukama. Z autorské pohádky se dozvíte proč
5 429 3

Chcete dostávat upozornění na nové pohádky?

↑