Medvěděte se narodilo na podzim. Podzim měnil les každý den a medvídko rádo pozoroval, jak padají listy, jak žloutne tráva, jak se jíní ráno všechno zbarvuje do šeda.
Ještě nedávno kolem stály krásné kudrnaté stromy, ale teď se změnily v dlouhé šedé tyčky. Zato pod nohama se objevil barevný šustící koberec, po kterém se tak skvěle běhá!
Kde se to vzalo? ― přemýšlel medvídko.
Bylo čím dál chladněji a máma medvědice, vyprávějící o neznámé zimě, přesvědčovala syna, aby dobře jedl, hromadil tuk, aby hluboko uspal a dlouho, dlouho klidně a sladce spal.
Medvědice nutila svého syna jíst, aby si nahromadil vrstvu tuku na zimní spánek, ale neposeda utíkal si hrát a jedl velmi špatně. Marně neposlouchal svou moudrou a zkušenou mámu…
Přišla zima a matka začala připravovat medvídko na zimní spánek. Míša se velmi rozrušil. Ležet tři měsíce v doupěti se mu zdálo jako plýtvání časem, vždyť kolem bylo tolik zajímavého!
Medvědice věděla, že medvěděte si nenakupilo potřebnou vrstvu tuku na zimování, proto ho přitiskla k sobě co nejblíž. Tak bylo malému teple. Konečně medvědi usli. Venku zuřila opravdu tvrdá zima se silnými mrazivými mrazy.
Hladové medvěděte se probudilo dřív než máma. Strašně chtělo jíst a rozhodlo se hledat potravu v lese. Sotva se vydralo z doupěte zavalené sněhem. Od bílé barvy a slunce se mu slzely oči. Jídla nikde nebylo.
Medvídko se vrátilo do doupěte a přitisklo se k spící mámě. Zahřálo se, ale hlad stále cítilo. Do jara zbýval celý měsíc. Malému se stalo velmi smutno a strašně.
Jaro vidělo, jak těžko má malému medvěděti, a rozhodlo se mu pomoci.
Když si hladové medvídko příště vyhlédlo z doupěte, vidělo krásnou dívku v jasně zelených šatech, zdobených květinami a listy, s věncem z pampelišek na hlavě.
Dívka šla vstříc medvěděti a všude, kde šla, sníh se tanil.
Kdo jsi ty? ― překvapeně se zeptal medvídko.
Jsem Jaro, ― odpověděla dívka.
Co znamená Jaro? ― neustávalo zvídavé medvídko.
Je to roční období, které přichází po studené zimě. Na jaře je teplo. Sníh se taje a příroda se probouzí.
Moje máma se také probudí? Tak mám hlad!
Ale proč jsi ji neposlouchal? Vždyť se ze všech sil snažila připravit tě na zimní spánek, ale pro tebe byly hry důležitější.
Už to nebudu dělat. Prosím, zachraň mě!
Dobře, pomůžu ti, ale jen tentokrát. Odteď musíš poslouchat mámu.
Jaro si sundalo svůj slunečný šál a přikrylo jím medvěděte. Okamžitě se zahřálo.
Jaro se roztočilo na loučce a loučka se pokryla šťavnatou trávou s květinami a bobulemi. Medvídko se hladově vrhlo na jídlo.
Když se najedlo, poděkovalo své záchrankyni a vrátilo se do doupěte k mámě. Znovu se přitisklo k medvědici a prospal poslední zimní měsíc. Když přišlo jaro, probudili se.
Hurá, jaro! ― radostně vykřiklo medvěděte, vyhlížející z doupěte.
Víš, co je to jaro? ― podivila se máma medvědice.
Samozřejmě! Je to nejkrásnější roční období!
Medvěděte vyprávělo mámě, co se mu stalo v zimě. Bylo mu trapně za to, jak hloupě se choval na podzim. Slíbilo, že bude poslouchat medvědici ve všem.
A skutečně se stalo velmi poslušným. Dokonce když mu máma něco zakázala, neurazilo se a nekňučelo. Vždyť vědělo, že medvědice ho velmi miluje a neporadí mu nic špatného.
Poslouchat dospělé je absolutně nutné. Chtějí svým malým jen dobro.
