V daleké-daleké lese, na slunečné lesní mýtině žila rodina králíků: tatínek králík, maminka králice a malá králíčata. Starší králíčátko se jmenoval Kája, byl to drzý a čertovský chlapec, ale vždy se staral o své sestřičky, kterým se říkalo Mája a Aňa. Aňa byla odvážná a nikdy se nebála ani lišky, ani vlka. Často si s bratrancem Kájou hrály na loučce a provokovali dravce. Pak si rychle utekly různými směry, a to tak rychle, že lovci ztratili stopu. Mája byla skromná a trochu zbabělá. Také ráda trávila čas se staršími králíčaty, ale vždy se držela stranou nebezpečných her. Všechna zvířátka v lese žila v souladu a vždy si navzájem pomáhala. Ale jednoho dne se do lesa vkradl virus a zvířata začala onemocňovat. Všichni se vyděsili a starší medvěd v lese pověřil někoho, aby vymyslel, jak se s virem vypořádat. Zatímco se nehledalo řešení, zakázal všechny hry na loučkách a trávnících. Les ztichl. Tatínek králík pracoval jako lesní vědecký výzkumný pracovník. Rychle si uvědomil, že je potřeba vynaleznout vakcínu, aby se porazil virus a všichni by mohli znovu hrát a bavit se v přírodě. Dlouho pracoval na vzorci, ale nakonec představil na lesním shromáždění hotový výsledek. Všechna zvířata byla nadšená a spěchala se nechat očkovat. Medvěd osobně poblahopřál králíkovi k vynálezu. Na očkování se vytvořila dlouhá fronta, kde byli všichni-všichni obyvatelé lesa. Ježci stáli za veverkami a veverky za lesy. Samozřejmě přišla se nechat očkovat i králíčata. Jen jedno chybělo v této frontě – králíčátko Mája. Velmi se bála injekčních stříkaček a vůbec nechtěla jít na očkování. Bratr a sestra Mají si rychle nechali dát injekci a šli si hrát s přáteli. Maminka a tatínek se také nechali očkovat a dali tak příklad ostatním zvířatům. Ale Mája pořád nešla na injekci. Vždyť to bylo tak strašné!
Majo, králíčku, musíš si nechat dát injekci, jinak si nebudeš moct hrát s bratrem a sestrou na loučce! – přesvědčovala Maju maminka.
Maminko, jak to jen nevidíš, já se velmi bojím. Já upřímně-upřímně všechno udělám, budu ti pomáhat v domácnosti, budu čistit mrkev, uklízet hračky, jen prosím, nemusím si dát injekci? – prosila maminu malá králice se slzami v očích.
Pokud si teď injekci nedáš, můžeš onemocnět strašným virem a určitě ti nebude do her.
Ať! Stejně si půjdu hrát! – vybuchla králice a vyběhla ven k bratru a sestře. Další den se Mája, jak říkala maminka, onemocnila. Velmi ji bolelo krk a ani nemohla mluvit. A navíc Maje stoupla teplota a nemohla vstát z postele. Celý den ležela, byla smutná a koukal si z okna. Tam na loučce před domem si Kája s Aňou zahráli na honěnou, a tatínek zalévá zelí na zahradě. Svítilo slunce. Zpívali ptáci.
Přišel doktor, Majo – nahlédla do pokoje maminka. Maja jen tiše přikývla. Dětským lékařem v lese byl starý sýček, kterému se říkalo Filip Savvič. Pečlivě vyšetřil králíčátko a předepsal mu léky. Když se chystal odejít, uslyšel, že ho Mája tiše volá.
Filipe Savviči, řekněte mi, mohla bych si nechat dát injekci teď...– šeptem prosila králice.
Jak to, a už se nebojíš injekčních stříkaček?
Bojím se, velmi se bojím...ale nechci být nemocná.
Ach, hloupetko, proč jsi si nešla dát injekci hned? Proč se tak děsíš?
Prostě nemám ráda jehly – přiznala Mája.
Chceš, abych ti ukázal trik? – tajemně řekl sýček.
Ano, to mi pomůže odvrátit pozornost od nemoci. Sýček zavolal maminu Maje a něco jí zašeptal do ucha. Maminka přistoupila k dceři, objala ji a řekla:
Králíčku, teď se dívej jen mně do očí, dobře? Bude to naše hra.
Dobře! – povzbudila se Mája. Mezitím doktor vzal její ruku a něčím ji ošetřil, ale Mája si toho ani nevšimla.
Opakuj za mnou, dcerko.
Jsem připravena, maminko!
Já se injekčních stříkaček nebojím!
Já se injekčních stříkaček nebojím!
Velmi odvážně si nechám dát injekci! Maja se chvíli váhala, ale brzy se rozhodla a řekla:
Velmi odvážně si nechám dát injekci! Aj! – jen to stihla říci. Maminka se usmála. Sýček se na ni podíval a mrkl.
Maminko, pojďme si hrát dál, co ještě mám opakovat?
Nic, dcerko, už nic dalšího.
A Filip Savvič nám slíbil, že nám ukáže trik! Že ano? – zeptala se doktora.
Už jsem ti ho ukázal, Majo! – odpověděl veselě, – Podívej se na své ramínko. Maja si všimla na rameni malé stopy po injekci. Ale vůbec si nemohla uvědomit, odkud se tam vzala.
Ó! Jak je to možné? – řekla rozpačitě, – Je to nějaké kouzlo? Ne, Majo, to je injekce! Ani sis nevšimla, jak jsem ti ji dal, a to proto, že jsi se nedívala na jehlu, ale byla jsi zaujatá hrou s maminkou. Jsi velmi odvážná, že ses na to odhodlala.
Wow! Takže se už nebojím injekčních stříkaček? – podivila se Mája.
Vypadá to tak! – smáli se na to dospělí.
Takže si už mohu jít hrát ven? – s nadějí řekla králice.
Zatím ne, Majo, injekce musí začít působit. Za pár dní se ti bude lépe – řekla maminka. Maja byla zklamaná, ale chápala, že musí jen chvíli počkat a bude jí lépe. Navíc s každým dnem se bude cítit zdravěji. Maminka šla provázet doktora. Když se loučil, varoval ji:
Pečlivě sledujte, jak se Maje cítí, injekce může mít malé vedlejší účinky. Ale není to nutné. Hlavní věc je se neznepokojovat, protože je to zcela normální. Ale velmi brzy už se Maje nebude bát žádného viru.
Děkuji vám, Filipe Savviči, jste opravdový kouzelník. Za pouhý týden si Mája už hrála s bratrem a sestrou venku, a všem svým přátelům vyprávěla, že se v injekci není čeho bát, stačí jen nemyslet na injekci a nedívat se na jehlu. Vedlejší účinky, jak je nazval doktor, se u ní neobjevily. Běhala po lese a radostně oznamovala každému zvířeti, které potkala: "Já se injekčních očkování nebojím!"
