Žil jednou na světě chlapec Honza. Jednou cestoval v daleké zemi a zabloudil. Dlouho či krátce bloudil Honza a nakonec vyšel na cestu.
Ale kam jít — vlevo nebo vpravo?
Levá cesta vedla pořád dolů. Honza nevěděl, že se jmenovala Cesta Lži a přiváděla lidi k handbě a zapomenutí. A druhá — pravá — vedla nahoru, ke slávě, a jmenovala se Cesta Cti.
"Kterou cestou mám jít? — dlouho přemýšlel Honza, a pak se rozhodl: — Proč si přivolávám zbytečné potíže, vyberu si raději tu cestu, která je lehčí".
A začal klesat z kopce. Cesta se ukázala být velmi snadná a rovná. Jen jedna věc byla špatná: čím níže cesta vedla, tím temnější a strašnější se stávalo okolí. Po stranách cesty se začaly objevovat zlověstné stíny a odkudsi vál nepříjemný chlad.
Nálada chlapce se stala úplně bezradostnou a ponurá, ale vrátit se zpět se mu nechtělo. Vždyť by to bylo těžké: pořád jít nahoru. A rozhodl se pokračovat svou cestu až do konce, aby viděl, kam tato cesta vede.
Často se zakopával a padal, z toho se čím dál více zlobil a ztrácel dobrou náladu. Brzy se úplně stmívalo a Honza začal špatně vidět cestu. Teď šel pomalu a před každým krokem opatrně dotýkal nohou země před sebou. A najednou jeho noha pocítila prázdnotu. Vpředu nebylo nic pevného, na co by se mohl nohou opřít.
Honza si sedl, nahmatem za sebou našel kámen a hodil ho vpřed, ale neslyšel zvuk úderu o zem. Hodil další kámen, větší, ale opět ticho. Zdálo se, že kámen letí do nějaké nekonečné černé propasti. Teprve teď s hrůzou pochopil Honza, že stojí na samém okraji bezedné propasti.
A jmenovala se Propastí Zapomenutí. Všichni, kdo do ní padli, navždy zmizeli.
Honza se zděsil, otočil se a spěšně šel zpět. Bylo těžké jít nahoru, ale Honza teď věděl: nemá jinou cestu. Pomalu začínalo svítat a cestu už bylo možné opět dobře vidět.
"Kolik neopatrných lidí si vybralo snadnou cestu a zahynulo v této propasti, — myslel si chlapec na zpáteční cestě. — Jak jsem měl štěstí, že jsem se včas zastavil a neuděl poslední krok v životě".
Dlouho či krátce šel Honza a vrátil se na místo, odkud začal cestu dolů. Teď už bez váhání a bez zastavení pokračoval svou cestu po cestě vedoucí nahoru.
Čím výše se Honza zvedal, tím jasnější bylo světlo. Na slunci se třpytily proudy vodopádů, radostně zpívali ptáci a takové bohaté rozmanitosti barev Honza nikdy předtím neviděl. Zdálo se, že vše kolem se stremilo ke slunci a radovalo se z jeho teplých paprsků.
Ano, cesta nahoru byla těžší a lézt po ní bylo namáhavé. Ale neopakovatelná krása okolí pomohla Honzovi odvrátit pozornost od obtíží. A čím strmější a těžší cesta byla, tím krásnější se stávalo okolí.
Dokonce i obloha a mraky měnily své obvyklé barvy na úžasné duhovité odstíny. Od okolní krásy se Honzovo srdce stále více plnilo radostí a štěstím.
A čím výše se Honza zvedal, tím lepší, silnější a laskavější se stawał.
Na těžkých a strmých výstupech bylo neustále třeba překonávat strach a konat hrdinské činy. Cesta Cti je těžká. Ale vede ke slávě.
Jak by bylo krásné, kdyby tato těžká cesta nikdy neskončila! — hlasitě a radostně vykřikl chlapec.
Nikdy-nikdy-nikdy! — odpovědělo mu ozvěna.
Opravdu nikdy neskončí? — hlasitě se znovu zeptal Honza.
Neskončí nikdy, neskončí nikdy, neskončí nikdy! — opakovala ozvěna.
