Kapitola sedmá. Jak se Oslík seznámil s hudbou
Jednoho dne se v bytě ozval zvonek. Oslík už si zvykl: když zvoní tak melodicky, znamená to, že někdo přišel.
Do bytu začali tahat obrovskou krabici. Byla dlouhá a objemná. Nebylo jasné, co je uvnitř. Oslík zvědavě čekal.
Pán domu dlouho rozbaloval díly, díval se, přikládal jeden k druhému, a ...zdálo se, jakoby odnikud najednou vyrostlo... piano!
Oslík poznal, že je to piano, protože takové už viděl v Německu, odkud pochází. Tam ho ale nazývali úplně jinak. Stejně jako jeho samotného. Stejně jako všechny věci. A tady paní domu s pánem chodili a pořád opakovali: „Piano, piano, ach, jaké krásné piano!“
Bylo bílé s černo-bílými lesklými klávesami, jako by po nich proběhla zebra a zapomněla své pruhy. Oslík ale nechápal, co s ním dělat. V Německu prostě stálo v rohu. Tady ho také postavili do rohu.
„Možná je to na zdobení rohů v domech,“ napadlo ho ještě.
Ale pohled na nástroj ho zaujal. Pak si pán sedl k pianu na vysokou židličku, a najednou jeho prsty pelášily po klávesách a vzduchem se rozlila hudba.
Zdálo se, jako by se dotýkala nejhlubších strun Oslíkovy duše. A kdyby plyšový Oslík uměl plakat, určitě by uronil slzu. Takhle jen zaštípalo v nose a vylezla jedna malá nitka, tak musel rychle kýchnout, aby ji schoval zpátky.
Když pán přestal hrát, Oslík chtěl říct: „Ještě, ještě, ještě, prosím.“ Ale neuměl mluvit tak nahlas, aby ho slyšeli. A pán jako by ho uslyšel a zahrál ještě jednu melodii, pak ještě jednu a ještě.
Oslík nemohl uvěřit, že tyhle melodie, tak krásné a vzdušné, vylétají z velkého piana podobného stolu, a že se nedají vůbec ohmatat. Jen se vznášely ve vzduchu a byly neviditelné.
„Jak může něco, na co nelze sáhnout, vyvolat tolik emocí?“ přemýšlel Oslík a dospěl k závěru. ― Ne vždy to, čeho se nelze dotknout, neexistuje. Jsou věci, které jakoby nebyly, ale pronikají do srdce. I když to srdce není čtyřkomorové, nýbrž plyšové. A i když lidé mluví různými jazyky a nerozumějí si, hudba je společná řeč.“
Tak se Oslík seznámil s hudbou.
Kapitola osmá. Jak Oslíkovi dělali operaci
Jednoho dne, po další koupeli, kdy Oslíka vzali z teplého balkonu, kde se vyhříval na slunci a vdechoval vůni sušených meruněk, ho paní prohlédla a zamračila se.
Dlouho a pozorně ho obracela a stále kroutila jeho pravou tlapkou, a tak těžce vzdychala, že Oslík sám těžce vzdychl a začal se strachovat. Co se tam asi stalo, že paní tak vzdychá?
Obvykle, když objímala svého Oslíka, naopak se uklidnila a někdy dokonce přestala plakat. Oslík krásně nasával slanou vodu, kterou si sem tam otřela přímo o něj z obličeje. A teď se kvůli němu trápila. Oslík to cítil.
Brzy se sešla celá porada: paní a její maminka. A už oba cvakaly jazyky a o něčem nad ním debatovaly. Nakonec Oslík uviděl, že vytáhly dlouhou a tenkou jehlu s bílou nití a... Ouha! Oslík by určitě vykřikl, kdyby uměl nahlas mluvit. Něco ho bolestivě píchlo do pravé tlapky.
Pak ještě jedna injekce, a ještě jedna. Oslík se už chtěl ohradit, ale paní mu začala obvazovat tlapku bílým čistým obvazem, který voněl léky z dlouhého ležení v lékárničce, a položila ho na postel, na svůj polštář.
Oslík slyšel, jak říkaly: „Operace, operace“ a litovaly ho. A tlapka už ho vůbec nebolela. No dobře, leda tak nepatrně. Trochu.
Před spaním ho paní objala a tiše řekla: „Po operaci dnes nesmíš, ale zítra tě nakrmím nejlepší dobrotou za tvou statečnost.“ A Oslík usnul s představou chutného rána. Tak Oslík poprvé podstoupil operaci.
Kapitola devátá. Jak se Oslík spřátelil s Lišáčkem
V činžovním domě v Učitelské ulici je pro Oslíka jediný zvláštní byt. Ten, ve kterém bydlí. Spolu s paní, jejím manželem a zeleným květinou Pipito.
Pipito ale není vždy zelený. Dvakrát ročně shodí několik žlutých listů, a před Vánocemi mu začne červenat vršek. Oslík tohle období moc miluje.
V bytě je pak sváteční atmosféra, voní jehličím, mandarinkami a čokoládou (a vůně čokolády Oslíka vždy uklidní), a dokonce i Pipito svými červenými listy jakoby připomíná, že se blíží doba svátků.
Asi stojí za zmínku, že Pipito se jmenuje Pipito kvůli své lásce k vodě. Jak moc rád pije vodu! Paní nalije sklenici do jeho stříbrného květináče a za chvilku voda zmizí v Pipitovi. Vuala! Takové kouzlo. Oslík to neumí, pít takhle nedokáže.
A s Pipitem je také skvělé mlčet. Když paní odchází z domu, vždy Oslíka odnese na okenní parapet k Pipitovi, aby se nenudili, a mlčky si užívají společnost jeden druhého. Oslík si rychle zvykl na život v tomto útulném bytě. Už začínal zapomínat na svůj život v domě v dalekém Německu. Ale z té doby mu zůstala láska k cestování.
Jen je škoda, že v tomto domě kromě Pipita neměl Oslík ani jednoho kamaráda, se kterým by si mohl hrát, když nejsou doma páni, pošeptat si před spaním nebo se podělit o své plyšové myšlenky.
Jednoho dne, po výletu na Vánoce do jiného města, paní s pánem jako obvykle vybalovali věci z kufru a najednou vytáhli rezavého pletené lišáčka.
Byl celý z rezavých nití, ale s bílým koncem ocasu, jakoby ho někdo namočil do barvy, s bílými ušky a stejně bělostným bříškem. Pán ho držel v ruce a visel naprosto nehybně. „Jen hračka,“ těžce vzdychl Oslík.
Věděl, že některé hračky zůstanou jen hračkami. Lišáčka položili na pohovku a jakoby na něj zapomněli, ale Oslík se na něj občas podíval. Lidem se zdálo, že na pohovce leží dvě hračky, ale ve skutečnosti tam ležel úplně živý Oslík a naprosto nehybný lišáček.
Oslík se na lišáčka díval tak dlouho a upřeně, že mu na okamžik připadalo, jako by se mu v očích něco rozsvítilo. Oslík dvakrát mrkl, lišáček dvakrát mrkl v odpověď. Oslík pohnul tlapkou, lišáček sotva znatelně trhl ocasem.
Oslík začal mluvit radostně, rychle a zmateně svou plyšovou řečí, a lišáček ještě rychleji tárat v odpověď.
A lidem stále připadalo, že na pohovce leží dvě plyšové hračky.
Od toho dne začalo přátelství mezi Oslíkem a Lišáčkem na celý život. A možná, že pro takové přátelství je i život málo.