Jedna dívka měla panenku, kterou jednou našla u vchodu svého domu na lavičce, samotnou a opuštěnou. Panenka byla domácí výroby, ušitá ze starého hadru. Oči byly vyšívané nitěmi, vypadaly trochu smutně a dívaly se někam do dálky. Byla mokrá a špinavá.
Dívce se panenka líbila:
Mami, vezměme si ji. Vždyť je to velmi špatné být opuštěný.
Řekla dívka.
Dobře.
Řekla máma.
Ale dáme inzerát, že máme tuto panenku, kdyby se našel majitel a pak bychom ji museli vrátit.
Dobře.
Odpověděla dívka.
Doma panenku umyli a vysušili.
Jsi velmi neobvyklá.
Řekla dívka panenče a pozorně ji prohlížela.
Pokud u mě zůstaneš, určitě ti dám krásné jméno. Souhlasíš?
Dívka se podívala do vyšívaných očí panenky a zdálo se jí, že panenka mrknula.
Týden poté se objevil majitel panenky – August. Tuto panenku mu ušila jeho máma, když byl ještě velmi malý. August si ji uchovával jako vzpomínku.
Vysvětlil, že panenku vypili a zavěsili na balkon, aby se sušila, vítr ji srazil z provazu a spadla do špíny. Zřejmě ji někdo pociťoval, zvedl ji a posadil na lavičku.
Ahoj, dívko.
Řekl host.
Máš mou panenku, jak je napsáno v inzerátu.
Ano.
Smutně odpověděla dívka.
Tady.
A podala panenku majiteli.
Víš co?
August se usmál.
Nech si ji, budu rád, když se spřátelíte. Myslím, že se u tebe bude mít velmi dobře.
Jmenuji se Renáta.
Odpověděla se šťastným úsměvem.
Děkuji ti moc!
Renáta seděla u stolu na taburetu ve své pokoji. Malovala akvarelem jablko. Vedle barev seděla panenka. Náhodou se dotkla bílé akvarele rukou a rozlila barvu na panenku.
Ach ne!
Vykřikla Renáta.
Budu ti muset znovu umýt.
Řekla panenče.
Panenka se na dívku podivně podívala. Nebo alespoň se to tak Renátě zdálo. Panenku umyli a nechali sušit na parapetu. Přicházela noc a Renáta šla spát.
První paprsky Slunce nahlédly oknem. Panenka otevřela oči:
Jaké krásné ráno.
Pomyslela si panenka a usmála se květině, která rostla na záhonku pod oknem.
Nebudete mít nic proti tomu, když ti tuto květinu dám dívce?
Zeptala se květiny.
Budu.
Odpověděla květina.
Vždyť mě utrhneš a to znamená, že prostě zemřu.
Nesmysly.
Pomyslela si panenka a skloněním se utrhla květinu. Květina hned zvadla a zmlkla.
Hej!
Pokusila se panenka květinu oživit. Ale květina mlčela.
Nechtěla jsem, aby sis zemřela. Jen jsem ti chtěla dát dívce, vždyť mě zachránila.
Květina mlčela. Panenka se pokusila květinu vrátit na stonek. Květina mlčela.
Probudila se Renáta:
Dobré ráno!
Řekla panenče.
Myslela jsem si, že je čas ti dát jméno. Jméno je jako doklad.
Renáta na chvíli přemýšlela, znovu se podívala na panenku a řekla:
Pojď, tvoje jméno bude Gennadije! Líbí se ti?
Panenka mrskla hadrovými řasami:
Vlastně jsem spíš dívka. Proč Gennadije?
Ale nechtěla se hádat s Renátou:
Gennadije, tak Gennadije – je to dokonce zábavné.
Pomyslela si panenka.
Ve skutečnosti její myšlenky zaměřovaly na něco jiného – za jejím zády v jejích hadrovitých rukou umírala květina.
Určitě tě zachráním.
Řekla panenka květině.
A ty budeš zase žít.
Renáta měla na nový den svůj vlastní plán – měla se sejít s přáteli.
Půjdeš se mnou.
Řekla Gennadijovi.
Je čas tě představit společnosti.
Tato setkání se obvykle konala na louce nedaleko domu, kde bydlela Renáta.
Otevřela batoh, strčila tam Gennadije a ani si nevšimla, jak si panenka vzala sebou utrhnutou květinu.
Od tohoto okamžiku začala dobrodružství Gennadije.
První známosti
Gennadije otevřela zámek batohu a vylezla ven, pevně držíc v ruce květinu.
Na louce rostly pampelišky, Gennadije viděla cizince.
Rozhodla se přiblížit, cizinec byl velmi zaneprázdněný: měl velikost hrachu, byl žlutý s hnědým pruhem a s tykadly. Vedle Gennadije viděla ještě 5-6 přesně takových samých.
Nabyla odvahy a řekla:
Ahoj, jsem Gennadije.
Jeden cizinec odpověděl:
Já jsem Maxim a já jsem včela! Ano, všichni tady jsme včely!
Chci oživit tuto květinku, pomůžete mi?
Zeptala se Gennadije.
Včely rozhořčeně bzučely:
Jsme zaneprázdnění! Musíme si připravit med na zimu!!!
A jen Maxim odpověděl:
Já ti pomůžu!
Děkuji.
Řekla radostně Gennadije.
Jen je potřeba najít to, co ji oživí.
Včela Maxim, po chvíli přemýšlení, řekl:
Znám tu věc! Vždyť tě oživila bílá akvarelová barva Renáty?
Ano.
Právě tu musíme najít! Má ji Renáta ještě?
Zeptal se Maxim.
Ne.
Smutně odpověděla Gennadije.
Budeme ji muset hledat! Jinak květina zemře už za dva dny!
Jak to víš?
Vystrašeně se zeptala Gennadije.
Vždyť jsem ve škole studoval "KVĚTINOLOGII" a dostal jsem z ní pětky!
Chválil se Maxim.
Ó! Mám známé, jsou to mravenci: sbírají všechno, co spadne. Měli bychom se jich zeptat na bílou akvarelovou barvu.
Půjdeš se mnou?
Ne, bohužel! Musím pracovat se všemi, jinak mě vyženou z úlu! A to vůbec nechci!
No tak!
Řekla smutně Gennadije.
Dobře, hodně štěstí!
A Maxim odletěl!
Zatím.
Gennadije se vydala na cestu, ale vzpomněla si, že včela Maxim jí neřekla, kam jít! Rozhlédla se kolem sebe, viděla velkou hromadu, myslela si, že je to mraveniště, a vydala se tím směrem.
Mravenčí plukovník
Cesta se ukázala být delší. Gennadije konečně došla k mraveniště. Kolem ní běhali malá stvoření, která pilně přenášela věci z místa na místo.
To jsou určitě mravenci:
Pomyslela si Gennadije.
A najednou si všimla, že ji podezřele pozoroval ten, kdo řídil práci:
Ahoj, jsem Gennadije.
Spěšně řekla panenka.
Ahoj.
Řekl hlasitě.
Kdo tě sem poslal, soudruhu?
Přišla jsem od Maxima, je to včela.
Od Maxima... Dlouho jsem od něj neměl zprávy! Co tady chceš?
Přišla jsem pro bílou akvarelovou barvu: abych oživila květinku.
Pozdě. Ach ano, promiň, Gennadije, zapomněl jsem se představit. Jsem plukovník Michail!
To znamená Míša?
Přesně tak!
A komu jsi dal bílou akvarelovou barvu?
Vojákům a červeným mravencům!
A kde jsou?
Vojáci jsou támhle!
Plukovník Míša ukázal na obrubník.
A červení mravenci jsou támhle!
A ukázal na stromy.
Ale! Nejdřív je lépe jít k vojákům!
Dobře, děkuji! Zatím!
Gennadije běžela směrem k vojákům.
Přeji ti úspěch, soudruhu Gennadije!
Řekl plukovník a vrátil se ke svým povinnostem.
Gennadije se ohlédla a mávla mu rukou.
Voják Máša
Prvním, koho Gennadije zahlédla, byl červený mravenec s černými tečkami a s tykadly:
Ahoj, jsem Gennadije.
Ahoj, jsem Máša a velmi spěchám!
Zamumlal červený mravenec s černými tečkami a s tykadly.
Poslal mě plukovník Míša.
Promiň, velmi, velmi spěchám! Musím se dostat k těm keřům. Pojďme si promluvit později!
Mohu ti pomoci.
Opravdu? Tak co čekáš, pomoz!
Dobře.
A hned se dostali na místo.
Děkuji! Teď se vrátím, počkej prosím.
Řekla Máša a vklouzla do keřů.
Když se objevila za minutu, zeptala se Gennadije:
Tak o čem jsi chtěla mluvit?
Přišla jsem pro bílou akvarelovou barvu, od plukovníka Míši.
Pozdě jsi přišla, zlatko, moji podřízení ji všechnu utratili. Budeš muset jít k červeným mravencům. Ale nic, není všechno ztraceno!
Děkuji.
Řekla Gennadije a vydala se k červeným mravencům, ale ukázalo se, že ani oni nemají bílou akvarelovou barvu, která by mohla oživit květinu.
Den se chýlil ke konci a Gennadije se musela vrátit na louku s pampelišky a včelami.
Když viděla, že Renáta už balí svůj batoh, nenápadně se vklouzla dovnitř, přitiskujíc si zvadlou květinu.
Když se vrátila domů, Renáta posadila panenku na parapet a zeptala se:
No, jak se ti líbila procházka? Škoda, že neumíš mluvit.
Řekla Renáta.
Dobře, nescházej, já si jdu popovídat s mámou.
A zavřela dveře.
V hadrovitém srdci panenky zoufale bušilo malé srdce bolestí a zármutkem, že zabila květinu.
Z jejích hraček očí se svalila slzička... a spadla na květinu.
Květina se zatřásla a vzdychla.
Neplač, Gennadije, raději si vezmi semena z mé hlavy. Na jaře je rozptyl po záhonku. Půjde déšť a probudí se. Vyroste mnoho-mnoho nových květin. Neplač, ale pamatuj si, aby ses potěšila jednoho, nesmíš zranit druhého.
Zapamatuji si.
Usmála se Gennadije.
Přicházela noc. Renáta se chystala spát.
Pojď, já tě položím k sobě.
Řekla panenče.
Nebudeš tam sama sedět.
Renáta položila panenku na polštář, objala ji, a dívce se zdálo, že slyší bití skutečného srdce...
