Žil jeden chlapec, který vůbec neuměl číst. Navíc vůbec nechtěl číst se učit. Už mu bylo 7 let a měl jít do školy. Ano, přijali ho do školy, protože neznal písmena a číslice. Ale chlapec se neznepokojil. Co už škola. Zato teď měl více času na hraní s kamarády a své oblíbené hračky.
1. září šli mnozí jeho kamarádi do školy, takže si na dvoře s nikým neměl s kým hrát. V pískovišti se hemžily malé děti, ale hrát si s malými dětmi ho vůbec nezajímalo. Zato doma na něj čekaly hračky. Měl jich obrovské množství, takže se chlapec vůbec nenudil.
Rodiče se snažili vštípit svému dítěti lásku ke knihám. Koupili si v obchodě mnoho barevných vydání: pohádky "Kolobok", "Řepa", "Červená Karkulka", "Tři medvědi". Doufali, že barevné obrázky zaujmou jejich syna. Ale bylo to všechno marné. Byl tvrdohlavý a odmítl číst.
Pojď, přečtu ti pohádku "Kolobok" nebo pohádku "Řepa".
Řekla jednou maminka, když se chlapec chystal jít spát.
No, kteroukoliv.
Odpověděl s velkou nechutí.
Maminka začala číst pohádku, ale všimla si, že její syn ji vůbec neposlouchá.
Opravdu tě to vůbec nezajímá?
Vůbec ne.
Líně odpověděl chlapec a otočil se k zdi, pak usnul.
Jednou měla celá rodina jet na prázdniny k babičce, která bydlela daleko. K tomu museli jet vlakem. Chlapec se dlouho balil, protože si musel vzít co nejvíce hraček. Samozřejmě nemohl zabalit všechny své hračky, ale kufr naplnili až po okraj.
A tak rodiče se synem přijeli na nádraží.
Podívej se. Tady je tabule, kde je napsáno, na kterou plošinu přijede náš vlak.
Řekl táta.
Nic zajímavého.
Odpověděl chlapec.
Vlak přijel na první plošinu. Rodiče ukázali průvodčímu jízdenky a vstoupili do vlaku na svá místa.
A to jsou opravdu naše místa?
Zeptal se chlapec.
Samozřejmě. Podívej se, jsou napsána v jízdence.
Odpověděl mu otec.
Chlapec si vzal jízdenky a začal je studovat, ale protože neznal ani písmena ani číslice, tato činnost ho brzy omrzela. Za 2 hodiny byli na místě. Vítala je babička.
Všichni spolu nastoupili do auta a jeli na chatu. Na ulici bylo "babí léto". Přestože byla podzim, teplota vzduchu byla vysoká, bylo velmi teplo a příjemně. Na zahradě právě dozrály zelenina a ovoce.
Proč tedy nechceš číst se učit?
Zeptala se chlapce jednou babička.
A proč bych to měl dělat?
Je to velmi důležité. Představ si, že jsi přišel do obchodu a chceš koupit zmrzlinu, ale nebudeš moct přečíst název.
Tak ukážu prstem na to, co se mi bude líbit.
Opravdu se ti nechce číst knihy. Podívej se, jaké zajímavé pohádky ti rodiče koupili. Tady je "Kolobok" i "Řepa". To jsou moje oblíbené pohádky.
Ne, je mi to líné.
Zamumlal chlapec a běžel si hrát se svými hračkami.
Dovolená rodičů se blížila ke konci a celá rodina se vydala na nádraží, aby se vrátila domů. Tam se chlapec rozptýlil na automatu s hračkami a zaostal za rodiči. A tak zůstal sám uprostřed obrovského nádraží a nevěděl, kde jsou jeho rodiče.
Ale pak si vzpomněl, že mu otec ukazoval tabuli, kde je napsáno, kam přijede vlak, který potřebuje. Přiběhl k černé desce, ale nemohl na ní vůbec nic pochopit, přestože viděl, jak děti s rodiči, procházející na perón, pozorně hledaly na tabuli a jízdenky a hned šly, kam měly.
Chlapec zmatený koukal kolem sebe a nemohl si poradit, co dělat. Jeho zmatek se jen zvyšoval spolu se strachem a nepochopením všeho, co se kolem dělo. Chlapec najednou pochopil, jak se mýlil, když byl tvrdohlavý a nechtěl se učit číst ani psát. Chlapec si sedl a horce plakal.
Pak k němu přistoupil pracovník nádraží a zeptal se, co se stalo. Když se dozvěděl, že se chlapec ztratil a je velmi sklíčený, zavedl ho k vedoucímu nádraží, který hlasitě ohlásil, že chlapec hledá své rodiče. Velmi brzy stáli v kanceláři zadýchaní rodiče chlapce, kteří ho hledali po celém nádraží.
Syn se jim vrhl do náruče. Prosil je o odpuštění za to, že byl tak hloupý. Nastoupili do vlaku a po celou cestu chlapec prosil rodiče, aby mu čtli pohádky a naučili ho číst. Protože čtení je důležitá životní dovednost, bez které se prostě obejít nelze.
