Peníze štěstí nekoupí – praví české přísloví. I v pohádkách žijí lidé chudě a šťastně, bohatě a nešťastně.
Tak i v pohádkové zemi žil jednou jeden boháč. Myslel si, že má všechno: ženu, dítě, obrovský dům plný služebnictva a hlavně strašně moc peněz! Často se od něj dalo slyšet:
Všechny moje problémy mohou vyřešit jen peníze!
V téže zemi žil i chudák. Také měl všechno: milující a pečlivou ženu, krásnou dceru, která bez odpočinku pomáhala rodičům. Žili svorně, byli si nablízku v žalu i v radosti. Dcera se ze všech sil snažila být podobná mamince, vždyť je, jak říkával otec, nejmoudřejší žena na světě. Bydleli ve staré chaloupce, ale ani to šťastné rodině netížilo, vždyť vedle nich byli blízcí lidé!
Když jel kočárem kolem chudáka, boháč se posmíval a říkal:
Copak se dá takhle žít?! V chudobě se nedá být opravdu spokojený životem. Všechno štěstí je v penězích!
Chudáka ta slova nijak nebolela. Při každém takovém rozhovoru odpovídal:
Šťastnější než moje rodina jsem ještě nikoho nepotkal!
A tak jednoho zamračeného podzimního rána přišla do boháčova domu pohroma – onemocněla jeho jediná dcera. Vodili ji k těm nejlepším lékařům, ale ti jen bezradně rozhodili rukama. Boháčův svět se hroutil: peníze byly bezmocné proti spárům smrti – dcera zemřela.
Ani žena žal nepřežila a zemřela také. Bohatství nepomohlo ani tady. Zůstal boháč sám mezi svými poklady. Jeho šperky mu byly protivné. Žádný krb nedokázal zahřát vychladlé srdce, žádné křišťálové lustry neosvětlily pochmurný svět, i obrovský dům se mu zdál těsný.
Strápen smutnými myšlenkami se boháč vydal bloudit pohádkovou zemí. Podíval se na nebe a uviděl jedinou hvězdu.
Stejně osamělá jako já – zašeptal boháč.
Ani sám nepostřehl, jak se ocitl u chudákova domku. Ve staré chaloupce ještě svítilo, z komína stoupal kouř. Boháč nahlédl oknem a cítil, jak se mu v hrudi sevřelo srdce: i přes sklo bylo znát, že z domu sálá pohoda, péče a teplo. U kamen sedí šťastný chudák, vedle něj žena s dcerou pletou ponožky a zpívají písničky.
Boháč se rozplakal a už nedokázal zadržet nahromaděné slzy. Vběhl do chaloupky, padl na kolena a se slzami prosil:
Odpusť, odpusť mi! Myslel jsem, že si poradím se vším s pomocí své peněženky. Tolik jsem se mýlil. Můj dům je dodnes plný peněz, ale jsem nevýslovně chudý! Můj svět zpustl a změnil se v rozvaliny! Prosím tě, pomoz mi najít klid! Vezmi si všechno, všechno, co mám! Jsem znechucen i pouhou myšlenkou na své jmění, které nedokázalo zachránit mou rodinu!
V chaloupce zavládlo ticho, slyšet bylo jen vzlykání boháče.
Tvoje peníze nepřijmu – řekl chudák pevným hlasem. – Jak vidíš, i bez nich jsem se vším spokojený. Chceš-li žít opravdu šťastně, rozděl své bohatství mezi ty, kdo je skutečně potřebují. Začni pomáhat lidem v nouzi a uvidíš, že prosté, upřímné „děkuji“ má větší cenu než všechny poklady světa! Peníze přece nikdy nikoho neudělaly šťastným.
Od té doby uplynul nejeden rok. Boháč se stal přítelem a častým hostem chudákovy rodiny. Den za dnem trpělivě pomáhá osiřelým dětem, vdovám a chudým stařečkům a babičkám. Na jeho tváři už nikdo nevidí smutek. Teď ví, co člověk potřebuje k tomu, aby prožil život bez lítosti!