Žil jednou na světě malý vzdušný balónek. Byl jasně červené barvy s modrou provázkem. Létал po obloze a někdy si toho ani nevšiml, když se ocitl v malých městech, kde bydlely malé děti. Všem se nádherný balónek velmi líbil, jakmile ho spatřili na modrém nebi, chlapci a dívky mu radostně mávali a křičeli: "Ahoj, balónku!" A on šťastný letěl dál.
Ale někdy se stalo, že se někdo neradoval, když balónek potkal. Jednou, když letěl nad malým městem, balónek se usmíval a letěl, unášen větrem, dokud neviděl dole malého chlapce. Ukazoval na vzdušný balónek prstem, ale vůbec ne radostně:
Fuj, jaký ošklivý balónek! - řekl chlapec.
Proč jsem ošklivý? - podivil se vzdušný cestovatel.
Jsi červený a malý, já mám doma velký-velký balónek, ten je krásný, ne jako ty.
Balónek byl velmi smutný a cítil se velmi uražen slovy chlapce. Náhle pocítil, jak se začíná nafukovat. Byl stále větší a větší a letěl stále níže. Červený balónek vůbec nemohl pochopit, proč se mu to děje. Letěl dál po obloze, ale v hlavě mu stále zněla slova chlapce, že je ošklivý a malý. Vidí balónek, dole teče potůček. Přiletěl blíže a kouká se v odraz ve vodě:
Je červená opravdu ošklivá barva? Proč to ten chlapec řekl? Přece jsem se všem vždycky líbil... - a malá slzička padla do vody.
A balónek viděl v odrazu, jako by se v něm vzduch znovu nafukoval stále více a více. Jako by se někdo rozhodl ho nafouknout ještě silněji. "Co se mi to děje, proč se nafukuji, nerozumím?" - myslel si balónek a koukal na tekoucí potůček. Fouknul vítr a unášel ho stále dál a dál.
Ale bylo těžké pro balónek takto nafouklého létat. Rozhodl se zastavit a odpočinout si. Přistál vedle malého domku v lese. Byl to krásný, ačkoli starý srubový domek s malovanými okenicemi. Červený balónek přiletěl k jednomu oknu, k druhému, ale nikoho uvnitř neviděl. Náhle uslyšel za sebou kroky. Otočil se a viděl, jak k domu přichází zajíček s dlouhými-dlouhými ušima. Balónek se na něj obrátil:
Zajíčku-skákavče, je to tvůj domek?
Ó, balónku, ty mě vyděsil, nevěděl jsem, že tady někdo je, - odpověděl zajíček.
Prosím tě, omlouvám se, jen jsem letěl po obloze a rozhodl jsem se si trochu odpočinout, a tady je takáto nádherná chaloupka. Takže v tomto domku bydlíš ty?
Ne, balónku, to je domek lesního mistra. Já jsem k němu přišel na návštěvu, - odpověděl zajíček.
Vypadá to, že není doma. Koukal jsem do všech oken, - řekl balónek zajíčkovi.
Tak ho tady počkejme.
Dobře! Ale mohu se tě na něco zeptat?
Samozřejmě, - radostně odpověděl zvířátek.
Řekni mi, líbí se ti červená barva? - trochu vzrušeně řekl balónek.
Ne, já nemám rád červenou, - rozpačitě odpověděl zajíc, - mám raději zelenou nebo oranžovou barvu.
Aha, takže? Znamená to, že se ti nelíbím? Nebudu s tebou čekat na lesního mistra! Já také nemám rád zajíce! - křikl balónek a tak se silně nafouknul, že se zajíček velmi vyděsil.
Balónek se stále nafukoval a brzy pocítil, že ještě chvíli a praskne. Naštěstí právě v tu chvíli přišel k chaloupce lesní mistr s plným košem hub.
Co se tady děje? - řekl přísně, - Tak, zajíčku, řekni mi, co se stalo.
Přišel jsem k vám na návštěvu, a tady byl vzdušný balónek, nejdřív mě vyděsil, a pak jsme si povídali, a pak se náhle začal nafukovat a skoro praskne.
Já, já, já, - začal mluvit balónek, ale bylo mu těžké vyslovovat slova, - nechci prasknout, - s obtížemi to vykřikl.
Lesní mistr přistoupil k balónku blíže, zdálo se, že se vůbec nebál.
Balónku, poslouchej, neměl bys si dělat starosti, řekni mi, co se stalo, a já ti pomůžu, aby jsi nepraskl.
Slova lesního mistra malého balónek trochu uklidnila a trochu se vyfouknul a mohl mluvit. Vyprávěl svůj příběh, jak letěl od rána po obloze a chlapec mu za sebou křikl urážlivá slova. A pak i zajíček řekl, že se mu červená barva nelíbí, tak se na ně všechny urazil.
Aha, tak to je... - lesní mistr se zamyslel.
Navrhl zajíčkovi a balónku, aby šli do domu. Prostřel na stůl a rozpálil kachli. A pak se obrátil na balónek:
Měl jsi štěstí, balónku, že jsi se zastavil v mé chaloupce. Vím, co se s tebou děje, proč se nafukuješ.
Proč? - vzrušeně se zeptal balónek.
A mě také zajímá, proč? - podpořil ho zajíček.
Věc je v tom, že slova toho chlapce tě urazila. A z urážky jsi se nafouknul. Když se na někoho zlobíme, nejdřív si uděláme sami sobě horší. Vidíš, ten chlapec měl nerecht, když to řekl. Ale tvá urážka pro něj není důležitá, on šel dál, a ty jsi o tom stále myslel a nafukoval se stále více. A pak, když jsi potkal zajíčka, tvá urážka se na něj vylila, ačkoli nic špatného neřekl, - pomalu a rozumně řekl lesní mistr.
Jak to nic? Řekl, že se mu červená barva nelíbí, přesně jako ten chlapec! - vykřikl balónek a cítil, jak se znovu začíná nafukovat.
Já jsem tím nechtěl říci, že se mi nelíbíš. Nechtěl jsem tě urazit, velmi miluji vzdušné balóny a ty jsi velmi krásný, - řekl zajíček, omlouvaje se.
Vidíš, balónku, tvá urážka ti dělá jen zle. Podívej se, jak se znovu nafouknul, - poznamenal lesní mistr.
Ó, a opravdu! Co mám dělat? Jak přestat se zlobit na maličkosti? - vzrušeně řekl balónek.
Pomůžu ti. Nejdřív musíš pochopit, že se nemůžeš všem líbit. Vždycky bude někdo, kdo s tebou nebude chtít komunikovat, - začal lesní mistr.
Ano, to je pravda, já se například kamarádím s ježkem, ale lišce se vůbec nelíbím. Pořád mě pronásleduje, honí mě po lese, - podpořil ho zajíček.
Ale dřív jsem se všem líbil! - namítl balónek.
To je jen proto, že jsi nepotkал ty, kteří vůbec nemají rádi vzdušné balóny. Na světě je tolik lidí, zvířat, ptáků a hmyzu a všichni mají své chutě a zájmy. Je skvělé, když se ti někdo líbíš. Ale není nic špatného na tom, že někdo jiný si myslí jinak.
A to je vše? Tak jednoduché? - zeptal se balónek.
Ne, to ještě není všechno, co bys měl vědět. Věc je v tom, že někteří záměrně říkají ostatním zlé věci, aby si přitáhli pozornost. Ale ve skutečnosti jsou sami uraženi na někoho a snaží se tak nepraskl od své urážky. Ty jsi například, když jsi zajíčkovi řekl, že nemáš rád zajíce, tak to opravdu nemyslíš, že ano? To v tobě mluvila tvá urážka.
Wow! - vykřikl balónek, - A já jsem nevěděl, že se to tak děje, děkuji ti, dědo lesní mistr, za radu, teď budu méně zlobit, jinak bych mohl prasknout a vůbec to nechci.
Není za co, balónku, ty jsi velmi krásný, hlavně, že to sám víš.
Prosím tě, zajíčku, omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit, pojďme se smířit? - navrhl balónek zvířátku.
Nic se nestalo, teď chápu i já, že to v tobě mluvila urážka.
Balónek zůstal přenocovat u lesního mistra a ráno, když se vrátil na svou původní velikost, se rozloučil s novými známými a radostně letěl dál.
Teď věděl, že se zlobit z urážky je hloupé a nebezpečné. Brzy znovu letěl nad městy a děti ho radostně zdravily a opět mu mávaly.